Česká Kanada

Pátek

Vlakem si to šinu přes Veselí nad Lužnicí do Jindřichova Hradce. Od Tábora začíná poprchávat. Ve Veselí je čas tak akorát na pivko. V Jindřichově Hradci u nádraží na mě už chlapci čekají. Naštěstí přestává pršet, ale obloha se pořád mračí. Při procházení městem se kručením ke slovu neodbytně hlásí žaludek. Nakonec, světe div se, jsme zapluli do indické restaurace. Po usednutí ke stolu jsem si říkal, jestli jsme s výběrem putyky nešlápli vedle. Všechno tady bylo nablískané, těch pár hostů kolem bylo div ne v oblecích a šatech a teď my tři v maskáčích a s batohy na zádech. Ujo si dal své oblíbené pálivé kuře Vindaloo, Jarda si objednal něco jako rizoto a mě se zalíbilo vepřové na kari. Ochutnal jsem Ujovu dobrotu a bylo to skutečně pikantní.
Po vypadnutí z restaurace hledáme červenou turistickou a šineme si to směrem na Jinřiš. Po cestě nám v obci Bobelovka, už za šera mává na pozdrav restaurace ve sportcentru. A dokonce nekuřácká! Tomu nejde odolat. Odnáší to zelené pivko a šlape se dál. Jindřiš nás vítá kostelíkem a otevřenou hospodou. Sice je prvotřídně zakouřená, ale pivko od Bernardů nebylo špatné. Srazili jsme se tu s partou trempíků jdoucích z opačného směru. První noclehvybíráme u rybníka, kousek od vlakové zastávky kde budeme zítra nastupovat. Jsem zvědavý, jak se Ujovi osvědčí jeho nový spacák.
Tentokrát jsem nechal zrcadlovku doma a fotil jenom mobilem. Bohužel je to na fotkách dost vidět. Než kupovat nějaký drahý kompakt, raději s sebou budu zase tahat težkou zrcadlovku. Rád bych věřil tomu, že fotky za tu námahu budou stát.

Sobota

Ráno po probuzení bylo na obloze možné tu a tam zahlédnout modnou oblohu, hurá. Protože vlak jel kolem jedenácté, nebylo kam spěchat. V klídku jsme si zabalili saky paky, nasnídali se a chvíli zevlovali kolem rybníka, než se na úzkokolejné trati objevil parní vláček. Lokomotivu na páru jsem naživo viděl poprvé a byl to zážitek!
Ve vlaku je celkem tlačenice, ale to nám nevadí, jelikož jsme se po chvíli přesunuli do barového vagónu. Odnáší to párky a prémiové pivko opět od Bernarda. Asi v půli cesty se do lokomotivy doplňuje voda, což chvíli trvá. Fotím svým těžce nemoderním mobilem pár fotek a při návratu do vagónu sbírám mezi kolejemi velký narezlý šroub. Ani nevím, co mě to napadlo, odnáším ho jedné z mladých průvodčích, jesli nevypadl z lokomotivy. Měl jsem za to, že si poklepe na čelo a třeba chvíli poklábosíme. Ale ta důvěřivá osoba to vzala vážně a se zmíněným šroubem si to namířila ke strojvedoucímu. Nedokázal jsem tomu zabránit. Vypadalo to, že se chlapci v okýknu přelomí vejpůl smíchy. No nic. Konečná pro nás byla v zastávce Hůrky.
Od vlaku naše cesta vede přes Blato, kde je penzion u kostela zavřený, přes pás pohraničního opevnění. Tady je Jarda ve svém živlu. Za Jelením vrchem hledáme modrou turistickou a za chvíli na nás mezi stromy vykukuje Landštejn. Hrad byl sice zavřený, ale na Ujovo doporučení vplouváme do útulné a příjemně vyhřáté hospůdky. Pivko bodlo, ale k jídlu tu nic moc neměli. Po odpočinku zvedáme kotvy a přes Vitíněves naše pohorky dusají do obce Kaproun. Lehkou vadou na kráse se stala většinou asfaltová cesta, ze které mě začaly slušně bolet nohy. Ochlazuje se, začíná slušně pofukovat a dokonce o sobě dává vědět i nějaká ta menší sněhová přeháňka. Naštěstí byl v Kaprounu otevřený penzion U Paulánů. Inzerát na něj se dá najít třeba na jízdence z úzkokolejky. Jsme celkem vymrzlí a tak není nad čím koumat. Ceny jsou znatelně vyšší než v okolních obcích, řekl bych srovnatelné s Prahou. Nabídka jídel taky nic moc. Ale jak jsme ucaprtaní nebráníme se.
Po výsadku z penzionu s čelovkama chvíli zmateně pobíháme po setemělé vesnici a hledáme odbočku po zelené na zastávku. To se nakonec podaří, ale stejně důkladně probíhalá i Jardův výběr noclehu. Nakonec všechno dobře dopadá, ale jelikož Jarda vybral sice slušné místo na rozbití stanů, pro mě tady ale nejsou žádné vhodné stromy na uvázání hamaky. Moc neprotestuju a beru za vděk modernějším stanovým přístřeším.

Neděle

Asi jsem udělal dobře, protože v noci trochu zasněžilo, tedy spíš než vločky padaly takové malé krupky a ráno je na louce a stanech šedivák. Sice nám voda v lahvích nezmrzla, ale v noci byl určitě lehký mráz. Na zastávku to máme doslova co by kamenem dohodil a dokonce tam kempí partička asi šesti lidí a na ohni opékají buřty.
Vlakem se přesouváme dvě zastávky do Střížovic. Jde se zvesela, kolem Krvavého rybníka. U Studeného rybníka se Jarda rozhodl přecpávat labutě chlebem. U ratmírovského rybníka nám vpadnul do cesty jakýsi kemp s otevřenou restauraci. Pivko a klobása přišla našim kručícím žaludkům vhod a vhledem k tomu, že v hospodě netopí a neriskujeme nachlazení po chvíli přifičí na stůl i rumajzlík. Máme štěstí, při pobytu v restauračním zařízení se venku několikrát slušně rozchumelilo. Po vybouření sněhového živlu pokračujeme dále po červené kolem Hamerského potoka.
Kdo by se chtěl škrábat na Vítkův hrádek, tak tam moc zajímavého neuvidí, nanejvíš jednu pobořenou pidi zídku. Odbočili jsme tedy po zelené do Blažejova, doufaje v otevřenou krčmu. To jsme se ale se zlou potázali. Hospoda sice ve veslici je, ale zavřená. Podle cedule ještě dvě hodiny. Sice potkáváme něco jako majitele, ale ten o kšeft nestojí. Vracíme se tedy zpátky k potoku na červenou a pokračujeme do Jinřiše. Cesta se mi dost líbí. Z jedné strany je les, na druhé potok a jehličí pod nohama. Místama z mraku vykouklo i slunce. Bylo krásně na světě.
V Jindřiši jsme skončili před tou samou hospodou jako v pátek, ale bylo třeba si počkat nějakou chvíli na otevíračku. Byli jsme kupodivu v krčmě první, dali si pivko, ohnivou vodu a celkem slušnou tlačenku. Hostinský byl pohodář, dali jsme řeč a ani se nám odtud nechtělo. Ale co naplat bylo třeba šlapat dál. Ujo naplánoval stavit se znovu ve sportcentru v Bobelovce. Ani jsem neprotestoval. Něco málo jsme popili a když se tak pěkně venku setmělo, byl čas si hledat nocleh. To se také podařilo. Noc byla celkem bez problémů.

Pondělí

Ráno jsem měl ztvrdlou tkaničku od bot a z trávy se jiskřilo, vypadalo to že zase mrzlo. To nám ani nevadilo, hlavně že svítilo sluníčko na vymetené obloze. Bylo zajímavé, jak moc vnitřní strana tropika u stanu přes noc navlhne od vydýchaného vzduchu. U stanu se to dá ještě pochopit, ale že budu ráno osprchovaný i plachtou nad hamakou, to jsem netušil. Holt není to žádný letní vandr. Nasnídali jsme se a své navlhlé přístřešky dali sušit na louku. Po zabalení nám zbývalo už jen kousek do Jindřihova Hradce na vlak. Po cestě jsem si postupně sundaval jednotlivé vrstvy oblečení. Chlapci to měli s vlakem tak akorát, já jsem si počkal kolem půl hodiny. Ve Veselí se udál zase přestup, tentokrát byl čas jen na bramboračku (výborná) a pivko. Jak jsem byl zvyklý na zimu, zdálo se mi v kupé strašné vedro a moc nescházelo abych před Prahou neusnul.
Mám za to, že se akce vydařila. Alespoň máme otestované spaní i při lehkých mrazících.

Fotografie0045_u1Thumb.jpg, 3,7kB