Švestková po Jeseníkách

Pátek

Ještě týden před akcí jsem si nebyl jistý, jestli na vandr pojedu. Nemaje zimní spacák, nerad bych riskoval omrznutí. Mandys mě ale zachránil, a tak bylo rozhodnuto, jedu! Na pátek mi nezbylo nic jiného, než si nahlásit dovolenou a zabalit své saky-paky.
Ráno mě z postele vytáhlo podezřelé světlo a já si uvědomil, že jsem zaspal. Naštěstí jen lehce, nestálo to za paniku. Ale nemám sbaleno a se snádaní se budu muset taky rozloučit. No nic, naházel jsem rychle věci do báglu systémem žavés , chvíli zmateně pobíhal po bytě se snahou nezapomenout vzít s sebou důležité věci, zavřít vodu a zamknout, a potom už jen hodit věci do auta a jelo se do Prahy.

Na Hlaváku jsem se ocitnul docela brzo, nebylo ani osm. Protože z lidí, co jeli na vandr jsem znal jedině Mandyse, stoupnul jsem si k pokladnách, kde byl sraz. Tam se po chvíli objevilo několik lidí se sněžnicema. Dal jsem řeč, ale na dotaz ohledně Švestkové se na mě chlapci nechápavě podívali a začali kroutit hlavama. Nakonec mi prozradili, že ještě nejací týpci se sněžnicema jsou ve vestibulu. To se ukázalo jako ta správná informace. Seznámil jsem se s prvními objevivšími členy naší expedice a za chvíli se přidali další. Chvíli před odjezdem jsme jednak spočítali naší skupinu, která v tu chvíli měla deset členů, a hlavně se dozvěděli kam že to vlastně jedeme. Cílem byl Jeseník.

Cesta vlakem se líně vlekla, párkát jsem si zdřímnul ve snaze dohonit spánek z uplynulého týdne. Několikrát jsme přestupovali, už ani nevím kde, jen si vybavuju Zábřeh na Moravě. V čekárně tam totiž byl obchůdek s párky v rohlíku a já už měl hlad jako vlk. Kouďák smotnul první brko. Náš vlak nabíral zpoždění, na tabuli svítilo 30 minut. To byla ta správná chvíle promluvit si s paní na informacích jak to bude s naším dalším přestupem. Neradi bychom skončili někde v půli plánované cesty. Madam byla ochotná, zavolala na vádraží kdesi v horní dolní a ujistila nás, že lokálka na nás počká když je nás tolik.
Z nádraží jela modernizovaná lokálka s velkým placem u dveří, což pro nás a našich deset báglů bylo optimálních. Celkem sympatický průvodčí nic nenamítal a v celkem bezstarostné náladě jsme se kodrcali k dalšímu přestupu.
V následujícím vlaku, což byl klasický šukafon jsme obsadili místo pro jízdní kola, kde po chvíli začaly mezi námi kolovat lahve s různými tekutinami, ponejvíc s obsahem alkoholu. Největší úspěch měl ale Kouďák se svou šťávou z kysaného zelí, koupenou na kterési tržnici. Byl to opravdu lomcovák! Naštěstí mladá blonďatá průvodčí měla pro náš provizorní squat porozumnění. Celou cestu jsem si pro sebe říkal, hlavně opatrně s alkoholem, spíš venku na mrazu, nemuselo by to dopadnout dobře. Nacamraný člověk omrzne jedna dvě.

Zastávka Písečná, nás uvítala mírným sněžením a následovalo hledání místní pálenice. Najít ji se nám bez většího bloudění skutečně podařilo a zaplnili jsme celkem útulnou hospůdku. Odnesl to Radegast a opravdu výborná dršťková polévka. Na přivítanou jsme dostali panáčka domácí pálenky. Zase mi vyhládlo, objednal jsem si guláš a byl opět dobrý. Dokonalst kazily jen knedlíky, vypadaly jako ze supermarketu. Kamarádův utopenec byl už jen syntetické cosi. Po opravdu krátké exkurzi nás překvapila absence vzorků vypáleného ovoce, ani nabídka prodeje se nekonala. To nás dost zklamalo. Kouďák si ale stejně našel zábavu, když v televizi napjatě sledoval Simpsnovi a vadilo mu že hlučíme. Paní co nás obsluhovala potřebovala cosi zařídit a namísto naší obsluhy přišla její dcerka. A už se tipovalo, kolik je jí vlastně let. Vypadala docela mladě, i když byla pěkně zmalovaná (tedy v obličeji). S přibívajícím alkoholem v hlavách se množily doslova kacířské názory na přenocování v palírně. Kverulantům se nás zviklat naštěstí nepodařilo.
Tak pelášíme za nepřestávajího sněžení zpátky na vlak, tentokrát byla naším cílem zastávka Horní Lipová. Náhoda tomu chtěla, v lokálce jsme potkali stejnou průvodčí jako odpoledne. Docela se divila, cože jedeme zpátky tak brzo. Po výstupu z vlaku nám jakási paní poradila hospodu na kovárně. Tu jsme nenašli, zato vzali za vděk otevřeným pensionem. Po opětovném osvěžení nebylo zbytí a naše kroky dusaly sněhem k lesnímu baru. Cesta vedla pořád do kopce, tím jsme se pěkně zadýchali a někteří i vystřízlivěli. Po nalezení přístřešku letěli lavice na stranu, někteří z nás si ustlali na stolech, zbytek na podlaze. Venku pořád slabě sněžilo. Vojta spal jako jediný úplně venku. Z noci si toho moc nepamatuju, spal jsem jako nemluvně. Zima mi nebyla, Mandyho spacák opravdu hřeje, jen bych ho snesl o trochu delší. Zajímavé bylo, jak se sráží vydýchaná vlhkost, tak se na spacáku blízko hlavy vytvořila jinovatka.

Ráno, krátce po probuzení nás navštívil správce a doslova vojenským povykem nás aktivoval k rychlému balení. Po zatopení v krbu a udírně, uvaření čaje a kávy tady ještě chvíli zevlujeme. Stále sněží. Kolem nás projíždí jeden týpek na skialpech. Po zahnání hladu a žízně není zbytí, nasazujeme na nohy sněžnice a už funíme do opravdu výživného kopce. Po pár kilometrech potkáváme v protisměru slečny s chlápkem co se prohlašuje za jejich instruktora. Podle jeho slov jsou z nějaké křesťanské organizace. Při otázce, kam máme namířeno, velmi důrazně naznačuje, že tam spí oni, a nebyl by od nás dobrý nápad, aby jsme je tam vyrušovali. Až to vypadá na nějakou sektu, ukázková křesťanská pohostinnost. No nic, jdeme dál. U jakési lovecké chaty toho máme tak akorát dost. Nakone tady pro dnešet taky končíme.
Chůze na sněžnicích je docela nezvyk, zvlášť s batohem na zádech. Už po prvním stoupáku mě začaly bolet nohy, hlavně stehna. Jednak člověk chodí dost ze široka, potom pohorky plus sněžnice, mnohdy i s nějakým tím sněhem, taky něco váží. Tím pádem je chůze v neprošlapaném sněhu docela náročná. No nic alespoň si zaposiluju. Kamarády bez sněžnic, kteří šli z pochopitelných důvodů za námi, jsem litoval. Každou chvíli se bořili do sněhu, mnohdy až nad kolena.

Ráno po snídani a zabalení věcí následoval sestup údolím stříbrného potoka, přes vodopády a sokolí skály do obce Žulová. Šlo se pořád z kopce a i na chůzi ve sněžnicích jsem si zvykl. Jen mě překvapilo, jak pomalu jdeme. Těch pár kilometrů do civilizace trvalo celou věčnost. V místní restauraci nás uvítala starší odhodlaná výčepní a mladí závisláci na automatech. Neměli tady nic moc k jídlu, ale o to víc do chlapců teklo pivko a rumíky. Musely mi vystačit dvě pivka a potom už jen kofoly, jelikož jsem měl v Praze zaparkované auto a nechtělo se mi soutěžit s policií o papíry. Kluci ještě nakoupili nějaké zásoby na další cestu.
Na vlak jsme cupitali svižně, abychom ho stihli. Zábor zadní nástupní plošiny se podařil, při cestě nás odměnila zajímavým výhledem. V tuším že Lipové nás zaskočil zmatek Českých drah kde rychlík co měl pokračovat dál, tady končil, ale nakonec jsme nastoupili do správného vlaku. Suveréně jsme obsadili kupé první třídy a nechtělo se nám odtud hnout. Kupodivu průvodčí neprotestovala. Nikdo z nás nevěděl kde přestupujeme, zvlášť když vlak měl zhruba 20 minut zpoždění. Po cestě se hrálo, zpívalo a samozřejmě popíjelo.
Poslední přestup nám kupodivu taky vyšel, ale do řádně zaplněného vlaku. Batohy a svými těli jsme ucpali uličku. Připadal jsem si jako v metru mezi stanicemi Muzeum – Můstek v dopravní špičce. České dráhy holt zase nezklamaly. Kluci objevili u schodů nějaké něžné stvoření a po chvíli se odsud linuly tóny kytary, tamburíny a téměř střízlivých hlasů. Potom jsem cosi zaslechl o vymáčknutém okně a uzamčení umývárky, ale to může být má fata-morgana. Na Hlaváku, odkud začalo naše putování, jsme se rozloučili a pokračovali ke svým domovům.
První zimní putování mě příjemně navnadilo. Čekal jsem, že to bude větší záhul, ale nebylo to tak hrozné. Brodění se hlubokým sněhem na sněžnicích je dost fyzicky náročné, zvlášť do kopce. Na to se dá časem ale zvyknout. Víc mě štvalo neustálé přecházení z vytopených hospod/vagónů do mrazu. Když už si člověk na jedno zvykne, už je jinde. A to nemluvim o fotovýbavě, která si vytrpěla své. Neustálé "pocení" ji moc neprospělo. Nicméně výprava to byla zajímavá, protáhli jsme si těla, už se těším na další akci.

IMG_9416.jpg, 2,7kB