Beskydy

Velikonoční čundr se nám rozpadl doslova před očima, ale květnové svátky přímo lákaly k nápravě. Sice to nevypadalo na velkou účast, ale to nebyl problém. Hlavně že člověk vypadne z civilizace do přírody. Shodli jsme se na druhém termínu od středy do soboty nebo neděle. Trochu jsem šťouchnul do Uja, že by to chtělo něco netradičního, kam se jen tak nepodíváme. A chlapec šikovnej vymyslel Beskydy. A jelo se.

Nakonec jsme vyrazili na trempík už v úterý odpoledne. Měl jsem celý týden dovolenou, tak bylo dostatek času se vypravit. Tomu předcházelo zakoupení nového kloubouku a jelikož jsem předpokládal málo hospod po cestě, pořízení igelitových pytlíků s takovým tím divným zipem na jídlo a také resuscitaci armádního nože. Po neůspěchu s "dřívkáčem" jsem také si také obstaral plynový vařič VAR2.
Plánovali jsme chodit po hřebenech, podél Československé hranice, kde nadmořská výška bude kolem 900 m n.m. Začátkem května tam po ránu může ještě mrznout, říkal jsem si a dal na hromadu teplejší spacák, mikinu a spoďáry. Všechno vybavení se mi tak tak vešlo do mého malého 40 litrového postaršího batohu, což byl malý zázrak.

Dal jsem batoh na záda a namířil si to přes město k vlakovému nádraží. Kupuju jízdenku do Hranic na Moravě za cenu převyšující 400 Kč. Připadám si jako sponzor Českých drah. V Kolíně mám na přestup čas tak akorát na dvě pivka v nádražce. Ta mě překvapila. Žádná zakouřená hospoda, dokonce tam měli vzduchotechniku. Dostávám zprávu od Uja, nestíhá svůj vlak kvůli nějaké podadě v práci a jede dalším. Pro mě to znamená uváznutí v Hranicích na Moravě víc jak hodinu. Dělám lehký výlet po okolí nádraží, kupuju hromadnou jízdenku a končím v nádražní restauraci. Popíjím pivko, klábosím s nádražákem, kupuju pár plechů do vlaku a už vyhlížím Ujův rychlík z Brna. Ve vlaku si připadám jako v letadle, sedačky za sebou ve dvou řadách, s batohem se člověk blbě vyhýbá. Ještě že je vagón poloprázdný. Jedeme přes ostravu. Divné město. V Jablunkově přestupujeme okamžitě a skoro za tmy do lokálky a z ní vystupujeme v zastávce Mosty u Jablunkova-zastávka. Je tma jako v pytli. Šineme si to to do vesnice. Hospodu mají zavřenou ale místní tam hrají nohejbal. Ptáme se na občerstvovnu a fotbalisti radí projít hřištěm do jejich místní. Na dveřích je napsáno: "vstup pouze s členskou kartou". To nás neodrazuje a bereme za kliku. Sedáme ke stolu a našinci se nás hned vyptávají kam že se to chystáme a okamžitě nám radí nejlepší cestu. Venku se rozpršelo, tak ještě chvlíli zůstáváme. Vyhládlo mi, ale nemají nic k jídlu. Objednávám tedy preclíky. Po přeháňce odcházíme podle rady starousedlíků k nějakému lomu. Tam chrníme. Ani nestavím přístřešek, jsem rád že se nasoukám do spacáku.

Ráno při balení marně hledám obal na karimatku. "No nic, někde se určitě objeví." Bolí mě hlava, jako příčinu identifikuju včerejší Radegasty. Dokonce si čistíme zuby. Marně se pokouším rozdělat oheň. Psychicky se připravujeme na stoupání. Ujo vymyslel trasu potokem nedaleko od nás. Úžasná cesta, doslova skáčeme z kamene na kámen. Na silnici jsme došli řádně zpocení. Naštěstí ze stráně nad ní tekl malý pramen. Doplnili jsme zásoby vody a šli pořád nahoru po asfaltu až k chatě Kamenná. Slunce svítilo, bylo teplo, pivko a česnečka přily vhod. Dokonce jsem se odvážil dát si hotovku, segedínský guláš. Takový hnus už jsem dlouho nejedl. O kuchaře bych nejradši přelomil lopatu. Přehnala se bouřka a slušně sprchlo. Pořád je mi všelijak, hlavně v břiše se mi to divně mele. Šli jsme se podívat na rozhlednu. Nahoře je jako ve skleníku. Kdosi tam zavřel (a zamknul) okna.
Cesta přes Velký polom je náročná. Opravdu jsou tady popadané stromy, a ty je více než vhodné obcházet. V kombinaci s přítulným (a hlubokým) bahnem je to veselé. Ještě že jsem si naimpregnoval pohorky. Přicházíme ke kapličce. U ní je studánka s opravdu výbornou vodou. Znovu doplňujeme zásoby. Cesta dál vede z kopce do kopce, nejsem zvyklý chodit s batohem na zádech takovým terénem. Potím se jako vrata od chlíva, chodíme pomaleji než bychom potřebovali. V Bílém Kříži nenacházíme jedinou otevřenou hospodu. Ujo si začíná stěžovat na opruzeniny v intimních místech. Za osadou toho máme tak akorát a dáváme si voraz a teplou večeři z našich zásob. Zjišťujeme , že hraniční patníky slouží skvěle jako stolek na vařič. Po krmi jdeme zase do kopce, obcházíme Súlov. Náš cíl je Doroťanka. A světe div se, na konci u vleku je otevřená hospoda! Dělám pár fotek podvečerní osady a mířím za Ujem do osvěžovny. Je tady nebezpečně útulno. Skleněná dvířka krbových kamen olizuje oheň, není tady zakouřeno a čočkovou polévku mají výbornou. Skoro bych zapomněl na sympatickou a pohlednou obsluhu. Rádi bysme se rozseděli, ale je čas si vybrat nocleh. S čelovkama na hlavách míříme do lesa. Přidalo se k nám kotě (čtyřnohé) a nechtělo nás opustit, takže s námi přespalo. Pořád se tulilo k Ujovi, který byl z toho nervózní.

Ráno máme nádherné počasí, Honza ještě balí. Sluním se u cesty a lekám výletníky. Byv v maskáčích si mě nebožáci všimli teprve na pár metrů a na můj pozdrav reagovali vyplašeně. Šli jsme kupodivu zase do kopce. Nějaký pitomec mi pořád volal na mobil, až mi vybil baterku. V Bílé - Konečné zase zavřená osvěžovna. Kopec nad osadu je více než výživný. Na rozcestí Bobek dáváme pauzu. Pořád se s těmi kopci peru. Doklopýtáme na Kmínek a je tady otevřené občerstvení! Opravdu si ho zasloužíme. Dáváme pivko a zkouším halušky. Vedle chlapci nám dávají napít domácí slivovice. Je výborná. Jakýsi pár se ptá na cestu odkud jsme přišli. Slečna má výstavně odřená chodidla. Pro dnešek končíme na kopci Beskydek. Mám toho tak akorát. Nohy bolí, podlepuju si polštářkovou leukoplastí paty. Jsem unavený. Jdeme si brzo lehnout. K ránu je větrno.

Ráno se Ujovi zase nechce ze spacáku. Snažím se ho budit snídaní. Na ovesnou kaši moc nereaguje. Není žádné vedro. Nakonec se přeci jen vydáváme na cestu. Zjišťuju, že se budím moc brzo, kolem 7 hodiny. Docházíme na hraniční přechod Velké Karlovice - Makov. Tam zjištujeme, že jsme si pěkně zašli. Když už jsme tady, fotíme se s jakýmsi osvoboditelem. Jdeme zpátky po červené a na rozcestí nacházíme žlutou. Mají to tady divně značené, skončili jsme u pramene Vsetínské Bečvy. Takže jdeme zase zpátky do kopce, teď už k rozhledně Čarták. Ta je samozřejmě zavřená. V Třeštíku jsou osvěžovny taky zavřené. Začínáme mít nedostatek vody. Pod kopcem Vysoká (1024 m n. m.) jsem pohledal pramen Rožnovské Bečvy. Je ve strašném krpálu, nechce se mi až k němu, když nevím jestli se tam dá nabrat voda. Nechávám to být. Na nejvyšším kopci Vsetínských vrchů dáváme pauzu a obědváme. Při relaxování jsem málem usnul. Nechávám se fotit ve skruži kolem trigonometrického bodu. To je taková malá pracovní úchylka.
Z kopce to jde samo, je hezky slunečno, v lese chládek. Paráda. V mapě nacházím značku pranene Benešky. Ptáme se místního a skutečně je přístupný a pitný. Plníme jím naše nádoby. Pijeme rovnou z pramene, přijde na řadu i lehká hygiena a hned je na světě veseleji. U rozcestí Pod Kotlovou je občerstvení, a otevřené. Dáváme limči a pivko. Místních se ptám, co že je to ta korenovica. Když už jsme tady, tak nevyzkoušet místí specialitu bysme si neodpustili. Má zajímavou chuť. Po cestě jdeme trochu ze široka, ale za chvíli jsme v pohodě, nejspíš jsme ten alkohol vypotili. Docházíme do Solance, jdeme podél potoka, mělo by tady být koupaliště. Moc šancí tomu nedávám, ale nacházíme brod. Ten nám, čundrákům stačí ke štěstí. V obci nacházíme otevřenou hospodu, ale vrchní čepuje pivo doslova tragicky. Rychle opouštíme civilizaci a šineme si to, jak jinak do kopce po žluté. Na kraji lesa kempíme. Vypadá to na déšť, stavím hamaku, Ujo svůj přístřešek z ponča. Kolem mé sítě je spousta poskládaných obrazců z větví a šišek. Většina jich je abstraktních. Zaujaly mě, a tak chodím po lese a hledám další. Ujova odpověď, "to byli děti" ni nestačí. Zmíním se o filmu Záhada Blair Witch a co by děcka pohledávala mimo značené cesty a že to musel někdo udělat nedávno,… No, mystickou atmosféru se mi nepodařilo vytvořit. Za soumraku usínáme. V noci skutečně prší.

Ráno se nechce ze spacáku zase mě. Ujo mě tahá z pelechu tuším že čajem s rumem. Na chvíli poprchávání ustane, tak akorát abychom se mohli nasnídat, zabalit a zase leje. V tomhle nečasu jdeme až do Rožnova. Skoro bych zapomněl na Hážovské Díly, našli jsme tam útulnou chalupu s občerstvením. Protože jsme měli čas, v Rožnově jsme zapadli do reataurace se jménem Krčma naproti nádraží. Podle názvu vypadala jako stvořená pro nás. Ale ouha, pánové měli oblečené košile, dámy šatičky, no a my maskáče. Bylo dost plno. Přisedáme k jednomu párečku a objednáváme si. Do cinkotu příborů Ujo přičichnuv k sobě zvolal něco ve smyslu: "Ty vole, já smrdím jako prase". Až jsem myslel že madam u našeho stolu překousne vidličku.
Po nasednutí do vlaku na zpáteční cestu se o mě každou chvíli pokoušela dřímota. Jo a Honza ve vlaku nechal trekové hůlky.

IMG_9791Thumb.jpg, 3,7kB