Moravský kras

Letošní vandr sliboval velkou účast, dali jsme vědět víc jak desítce kamarádů a většina slíbila účast, což jsme nečekali. Jak se termín akce blížil, organizace se stávala náročnější, ale snad jsme to zvládli. Nakonec nás putuje celkem devět, to je zatím největší parta co chodíme. Dokonce s námi jede i žena! A se psem! Na pátek večer Honza zamluvil stůl v jeho revíru, v Líšeňském pivovaru. Naším úkolem je akorát dostat se na místo. Nocleh Honza taky zajistil, a to ve svém novém bytě. Co víc si přát.

Jedu s klukama z Prahy a už tady pro čtyři lidi s batohama nenacházíme volné kupé. Končíme na chodbě u záchodových dveří v první třídě. Ležíme, sedíme na báglech a popíjíme skromné pivní zásoby. Před námi je přes dvě a půl hodiny drncání vlaku. Během cesty Ricco otevřel svou samohonku. Nálada se stává blaženou. Dokonce nám výpravčí přináší PET lahev vody i s kelímkama. Na nádraží v Brně nás vyzvedl Ujo, koupili jsme si lístky a jedeme šalinou, tuším že měla číslo 8, skoro až před pidi pivovar. Netušil jsem, že pivovar bude uprostěd sídliště. Zapluli jsme dovnitř, dáváme si místní pivka a čekáme na ostatní. Po nějakém čase přišel hlad a dost z nás si dává opečené vykostěné vepřové koleno. Je chutné.

Ráno se nám nechtělo moc vstávat, ale nakonec nebylo zbytí. Míříme do kopce nad lom, k vysílači. Skoro polední slunce se do nás v nekryté krajině opírá a my se začínáme potit. Naštěstí od vrcholu vede cesta lesem, až k říčce Svitava. Tady, pod mostem vyhlašujeme pauzu. Koupel, cachtání, svačinka. Dál jdeme proti proudu nechutným asfaltem po cyklostezce. Stavíme v jedné hospůdce v Bílovicích nad Svitavou. Ze stínu pod slunečníkem se nikomu do toho hicu nechce. Po nějaké době se odhodláváme k dalšímu putování. Cesta vede do slušného krpálu. Konečně les. V něm ojevujeme na mapě značenou studánku, ve které si plníme čutory krásně chladnou vodou. Dál vede cesta z kopce k řece, mostu a hospodě. Dáváme si jen nápoje, neboť jsou zde velice otravné vosy. A interesantní obsluha. Další putování je zase pěkný výšlap. Objevuje se městečko Adamov. Kamarádi objevují hospodu. Protože je už dost pozdě a nemáme ještě nocleh, navrhuju jen krátkou pauzu na odpočinek. Nejsem dost přesvědčivý, ostatní si dávají večeři a to je konec. Procházíme obcí skoro za šera s tím že kousek za městem je bezva nocleh. Jdeme průmyslovou oblastí, pokračujeme řádný kus za město a tábořiště nikde. Někde v těhle místech vzniká definice určování vzdálenosti. Místo Je to 2-3 kilometry říkáme: 2-3 kilometry krát 2 a jsme někde v půlce. Po konzultaci s mapou skutečně objevujeme zmíněné tábořiště, bohužel obsazené. Dáváme na radu místních a mířímě k Býčí skále. To ještě netušímě že cesta vede po silnici a stále do kopce. Je tma, nasazujeme čelovky. Kluci nasazují rychlou chůzi. Cesta je nezáživná a dlouhá. Začíná mě bolet koleno. U skály mají srub jeskyňáři, ale táboříme. Je tu vlhko, ani nerozděláváme oheň. Ticho panenské přírody přeruší svým výkřikem Xpoo, když si ošetří své puchýře jodovou tinktůrou.

Ráno vstáváme celkem pozdě, měníme původní trasu a jdeme přes obec Habrůvka. Je kolem poledního, hic jak sviňa a žádná hospoda. Naštěstí mají na návsi funkční pumpy s vodou. Pokračujeme do Rudice. Cestou několikrát potkáváme ty samé místní lidi, což je dost zvláštní, jako bychom bloudili. V Rudicích (nebo Rudici) zastavujeme na zasloužené občerstvení. Opouštějí nás Ricco a Xpoo mířící předčasně ke svým domovům. My ostatní jdeme k Jedovnickému propadání. Je tady nádherný chládek. Jdeme dál do obce Jedovnice, k rybníku Olšovec. Pořád je horko, ale koupání a občerstvení pod stromy nám pomáhá. V podvečer pokračujeme dál. Za vesnicí objevujeme opuštěný mini lom s ohništěm. Není se co rozmýšlet, pro dnešek tady kempíme. Má to jedinou vadu na kráse, nevyzkouším svou novou hamaku, protože ji nemám za co pověsit. Slunce zapadá do bouřkových mraků. Naštěstí jsou daleko. Rozděláváme oheň, decentně popíjíme, klábosíme. V noci mě nejdřív budí pár dobře mířených dešťových kapek do obličeje, potom stín nade mnou. Naštěstí stín promluvil Pavlovým hlasem. Chybělo málo a máchnul bych po něm kudlou. Nabízel mi, chlapec starostlivá celtu. Druhý den jsme si to vysvětlili. Přeprška se tu noc objevila ještě jednou a potom už byl klid.

Ráno je pod mrakem, neprší, není vedro. Po snídani a sbalení věcí míříme na Macochu. Ve Vilémovicích, v místních potravinách nemají chlazené pivko, tak si kupujeme nanuky :-) Za vesnicí je krásné panorama údolí. Bohužel ho máme přejít. Takže zase z kopce do kopce. Jsme u Macochy, vyčasilo se, začíná vedro. Po občerstvení jdeme údolím Punkvy ke Skalnímu mlýnu zase po asfaltu. Krátká pauza a zase šlapeme. U odbočky zelené (turistické) se dohadujeme. Věšina chce pokračovat nejkratší cestou do Blanska, což je po silnici podél fabrik. S tím nesouhlasím, ale jsme s Ujem přehlasováni. Cesta se mi opravdu nelíbí. Ostatní opět nasazují zběsilé tempo, jako kdyby měli v zadku vrtuli. Míjíme nádraží a jdeme rovou k zatopenému lomu. Tady se z pro nás neznámých důvodů loučí Pavel. Mávneme mu na pozdrav a mizíme v průzračné vodě. Je to labůžo. Po koupeli bereme na sebe sváteční oděv a jdeme na nádraží. Tady nastává menší zápletka s městskou policií. Na peronu zevlují dva strážníci a vypadá to, že kontrolují neoprávněné přechody kolejí. Sice kontrolují, ale z naší strany žádný přechod není. Obíháme tedy celé nádraží jak pitomci a obezřetně se blížíme na perón zezadu. Při našem úhybném manévru mě napadá slovo Kocourkov. Potom už využíváme podchodu jako počestní lidé. V nádražní hospůdce je čas tak akorát na malé občerstvení. Najednou na nástupiště přistává náš rychlík. Chvatně se se Štěpánkou a Ujem loučíme, spolu s Michalem sprintujeme do vagónu. Stíháme to akorát. V kupé otevíráme zakoupené pivko značky Kvasar a těšíme se na tři přestupy. Po dojezdu do našeho města neodoláme hotýlku naproti nádraží a sedáme k jednomu orosenému. Do bytu přicházím za šera.

IMG_09949Thumb.jpg, 2,2kB