Orlické hory

Na letošní švestkovou jsem málem nejel. Jednak Mandys měl rýmičku a kašlíček, sněžnice jsem sháněl doslova na poslední chvíli a ještě den před odjezdem byla v ohrožení má páteční dovolená. Při balení věcí, hlavně dvou spacáků mi přišlo, jako by se mi bágl od léta nějak smrsknul. Vzal jsem tedy jen to nejnutnější, na experimenty nebyl čas. Nakonec jsem to s odřenýma ušima dal, sice za cenu nákupu proviantu až v nádražním supermarketu.
Nutnost sněžnic dávala tušit výlet za sněhem a opravdu. U pokladny už bylo jasno, jede se do Orlických hor. S klukama jsme se sešli tak akorát na čas a někteří si mě dokonce pamatovali z předloňska. Ve vlaku jsme něco málo popili, ale opravdu decentně.

Pěčín, kde jsme vystupovali, nás uvítal nádherným slunečným počasím a sympatickou vrstvou sněhu. Zkrátka romantika jako prase. Po zbalení našich zavazadel, krátkému zevlování na zastávce jdeme po silnici nad vesnisi a za chvíli odbočujeme do lesa. Jde se z vesela, Vojta si dělá úžasné hole z větví nějakého keříku. Při jedné zastávce ochutnávám výborné řízečky. Posledních pár kilometrů nasazujeme sněžnice. Sakra, už takhle brzo. Do Zdobnice docházíme za šera. Mám vlhko v botech, v hospodě si je vysuším, alespoň ponožky. Nacházíme osvěžovnu. Už přivítání nás mělo varovat. Po naházení batohů do kouta nám obsluha řekla, ať si ty zavazadla dáme jinam, že mu vadí. A celou dobu na nás koukal, jak je soukáme ke stěně, no nic. Další perla z hostinského vylezla při dotazu na něco k jídlu. Že prý až za dvě hodiny, potřebuje nejdřív nakrmit ubytované. Bezelstně jsme odpověděli, že si rádi počkáme. Na to ten člověk řekl, že za dvě hodiny stejně už nebude vařit :O Potřebovali jsme v krčmě vydržet, než se k nám přidá Pepa. Nakonec nám obsluha dala na výběr mezi řízkem a svíčkovou, prý abysme neumřeli hlady. Alespoň tak. Další zvláštnost nastala kolem deváté hodiny. Hospoda plná, hrálo se a zpívalo a hostinský nás nekompromisně, včetně místních, vyhodil. Asi ho štvalo, že mu ho hospody chodí lidi. Při cestě vesnicí jsme si všimli hotelu po pravé straně. Třeba tam budou mít otevřeno, řekli jsme si a za chvíli už sedíme u stolu. Co se nestalo, zrovna tam byl ples. Ale nevyhodili nás. Kluci vytáhli kytaru, začali zpívat, pivka a panáky taky udělali své, a tak bylo o zábavu postaráno. V tom turistickém/maskáčovém oblečení jsme se tam skutečně vyjímali.

Pro přespání chci vyzkoušet novou hamaku, co jsem měl v létě na čundru, a to i s novými úvazy. To se daří, ale jen částečně. Neodhadnul jsem vzdálenost stromů a mám síť dost prověšenou. Asi z toho důvodu se tam nemůžu srovnat. Nasoukat se do dvou spacáků taky není v hamace ani pro střízlivého zrovna lehké. Při píďalkovitých pohybech mi vždycky karimatka zmizí kamsi do meziprostoru mimo síť. Po pár marných pokusech na to kašlu, házím plachtu na zem i s karimatkou a spacáky. Akorát ulehám, svlékám navrhlé ponožky a zrovna přichází kluci. Přilákalo je světlo z mé čelovky. Kdybych si lehnul jen o trochu dřív, nenajdou nás.

Protože jsme i tak spali různě po vesnici, trvalo nějakou chvíli, než jsme se sešli. Funíme sjezdovkou do kopce. Na zahřátí dobré, ale mohlo to být kratší. Jsme u lanovky na hřebenu, trochu pofukuje, zatažená obloha. Vypadá to, že dneska si o azurové obloze můžeme nechat zdát. Cestou k Pěticestí Mára sní o sedmi (tolik nás je) trempířkách. A skutečně, když přicházíme na Pěticestí, je pod rozcestníkem hejno sedmi! holek v pohorkách a s batůžkama. Nevěříme vlastním očím. Po občerstvení, ano Vojtovi kotlety byly výborné, jdeme na Šerlich. Po Chvíli nasazujeme sněžnice a dlouho je nesundaváme. Daří se mi párkrát zapadnout ve sněhu i ve sněžnicích a to patřím k lehčím váhám. U rozcestí toho mám celkem dost. Naštěstí už pokračujeme po upravené běžkařské trase, takže sněžnice jdou zpátky na Batoh. Jde se mi líp, ale dost se vleču. Uvažujeme o noclehu, postupně se totiž začíná šeřit. Nějak doklopýtám na rozcestí ke srubu, to už je tma. Tam se se hecneme, dneska na Masaryčku dojdeme. Krátce po sedmé jsme už v chatě. Zouvám mokré boty, pokouším se o sušení. Alespoň ponožky mi uschnou. U vedlejšího stolu jsou holky z Pěticestí. Chtěli jsme se na chatě ubytovat, ale předběhly nás. Chlapci začínají hrát na kytaru a směrem k turistkám naznačujeme naši svízel s přespáním. Nebudu vás napínat, naše mnohdy důrazné náznaky nevyslyšely, čubky. Zato vedlejší stůl se rozjel, ano bylo to i s tancem. Na stole se objevují panáky od ctitelek (nebo ctitelů?!). Večírek se protahuje do brzkých ranních hodin. Dokonce je nás kalící partička svolná ubytovat u sebe v pokoji. Bohužel i bez nás je u nich narváno. Rezignujeme na nocleh na chatě a jdeme na mráz. Jedna skupina chrní v odpočívadle u lanovky, my jdeme cestou zpátky. Kluci tam objevili jakousi prázdnou garáž.

Ráno nás budí první běžkaři, spíme blízko stopy. Jsou trochu vykulení, co za individua leze z přístřešku. Některé běžkařky mají interesantní oblečky. Zjištuju, že mi přes noc doslova zmrzly boty a nemůžu je nazout. Je potřeba nejdřít rozhýbat jazyk (od boty), nalámat tkaničky, a potom teprve protlačit nohu do toho ledového království. V klidu snídáme, balíme a potom vyrážíme zpátky do chaty na oběd. V restauraci přelepuju puchýře na achylovkách. S obědem jsem se rozšoupnul, odnáší to palačinka navíc. Potom už naštěstí jen sestupujeme do Deštného na autobus. Máme trochu času, hospoda to jistí. Pár piv, nějaké to jídlo a jdeme na bus. Tam zjišťujeme, že jede rovnou do Prahy. Je to rychlejší než přestupovat v Hradci na vlak, takže není co řešit. Po cestě spíš chrníme. Jízda rychle utíká, krátce po setmění jsme na Florenci, loučíme se. Začínám se těšit na příští akci, jen potřebuju nové boty.

t_IMG_0197u.jpg, 3,1kB