Vandr kolem Tiché Orlice

Je sobota odpoledne. Sedíme v Andrlově Chlumu, v turistické chatě Hvězda, nad Ústím nad Orlicí. Máme v sobě oběd a pivko. Jídlo je dobré, jen obsluha trochu vlažná, zvlášť mladší servírka vypadá, že se jí mysl toulá někde v oblacích. Slunce začíná, sice nesměle, o sobě dávat vědět. Po propršené noci a většině dne je to doslova balzám na duši. Ale zpátky na začátek.

Během týdne před čundrem se rozhoduju pro nové pohorky, protože u původních zjišťuju nepěkné šrámy na kůži, co nespraví sebelepší balzám. Po delší úvaze se rozhoduju pro Planiky, konkrétně model Epir. Chodil jsem v nich už před lety a byly dobré. Snad mě nezklamou. Mám i novou plachtu nad hamaku. Taky nové balení jak plachty, tak hamaky. Už se nemůžu dočkat, až to všechno vyzkouším.

Ještě ve čtvrtek, hned po práci nastupuju do vlaku. Je to na České poměry moderní vlak. Jen kdosi při navrhování odkládacích míst nad cestujícími nepřemýšlel. Do té malé škvíry mezi stropem a policí se vejde tak akorát igelitka. S batohem mám smůlu, pocestuje vedle mě, čímž zabírá jedno místo pro cestujícího. A přitom by stačilo poličku přimontovat jen o málo níž. Spolucestující jsou na tom podobně. Zavazadla se povalují různě mezi námi, všude, kde se dá. Naštěstí vagón není přeplněný.

Ani se nenaděju a jsem v Chocni. Přijíždím o dobrou hodinu a půl dřív než Honza. Čekat v hospodě se mi nechce, jdu se projít po městě. Láká mě zámek. Přicházím k řece, jdu proti proudu a za zámkem nacházím otevřenou restauraci. A je v cestě našeho vandru, super. Máme srážku v penzionu naproti nádraží, ale jako záložní varianta se to zdá být dobrá volba. Po obcházce města kolem Orlice se vracím na nádraží. Ještě na plakátech pročítám místní akce, nic co by mě zaujalo. Mezitím se stmívá. Setkávám se s Honzou. Penzion, kam jsme původně měli zajít, nevypadá otevřený. Volíme tedy variantu B, do restaurace Jachta. Už od dveří to vypadá na luxusnější podnik. Servírka dokonce nosí jídlo v bílých rukavicích. Až si nejsem jistý, jestli nás, oblečené v maskáčích a s báglem na zádech nevyhodí. To se naštěstí nekoná. Dáváme si večeři a pivko. Mimochodem, sice menší porce, ale svíčková je luxusní. Na servírce mě zaujal účes. Dva výrazné nazrzlé copy. Kdyby nebyla tak zmalovaná, vypadala by o dost líp. Je tu příjemně, člověk by se hned rozseděl. My jsme ale kluci odhodlaní, proto odcházíme ven, už do tmy. Za pár kilometrů nacházíme rovný plácek a táboříme

K ránu začíná být trochu zima, ale nic hrozného. Vstávám, musli a čaj k snídani to jistí. Po obhlídce okolí si jdu zacvičit chi-kung, v přírodě je to bezva. Při balení na nás z oblohy začnou padat drobné krupky. Ty se ale brzy přeženou. Jdeme po zelené do Oucmanic, kde tušíme hospodu. Ta tam skutečně je, ale otvírá až v pozdě odpoledne. Začíná poprchávat, ale na pončo to ještě není. Pokračujeme přes čertovu rokli do Brandýsa n. O. Nacházíme „hospodskou uličku“. To jsem ještě neviděl. Na doslova pár metrech je několik hospod. Jedna je dokonce otevřená. Sedáme, je tu dost zahuleno. Hostinskému říkají Honzo a je to vietnamec. U stolu se dáváme do řeči s jedním místním. Rozhovor se nám stává osudným, z jednoho pivka jsou tři. Původně jsme měli dál jít po modré, kolem hradu. Ujo ale trval na tom, že půjdeme do Bezpráví, čuchal tam kiosek. Tak se šlo kolem vody. Na cestě kolem tratě potkáváme týpka se psem. Vypadlo z něj, že je fanda do Amerických dějin, konkrétně ho zajímá občanská válka. Dokonce má i podobně střižený vous jak to znám z filmů. Slovo dalo slovo, pozval nás k sobě. U vody má menší chatku. Využívám toho a doplňuju vodu. Strhává se menší panákové kolečko. Když si uvědomím, že od snídaně jsme nejedli… Pokračujeme dál, v Bezpráví je skutečně otevřená osvěžovna. Vyřizujeme pozdravy od týpka z Brandýsa. Hospodská nejdřív nechápavě o kom že to mluvíme. Po zopakování a detailnějším popisu individua prohlásila něco ve smyslu „od toho ožraly?“ No nic, dáváme pivko a dokonce mají klobásu. Pokračujeme přes Klopoty, prže tam by měla být trampská slezina, o které jsme se dozvěděli od paní v kiosku. Nacházíme hospodu, dáváme pivko, ale připadám si jako v důchoďáku, většina je 60+. Mizíme, už za tmy docházíme do Říček. Po cestě je hospoda. Lezeme dovnitř, pivko už do mě nějak neleze. Honza ale vypadá, že mu chutná. Chce se mi spát, jsem hladový a v báglu táhnu spoustu jídla. Nakonec se zvedáme a nacházíme útočiště pro následující noc v kopci za vesnicí. Při stavění plachty nemůžu najít kolíky, situaci řeším použitím klacků. Celou noc prší, nebo poprchává. K ránu zjišťuju kapsu vody v plachtě nade mnou. To znamená dvě věci. Jednak jsem jí při stavění blbě vypnul, druhak plachta je skutečně nepromokavá.

Ráno po probuzení zjišťuju nepříjemné škrundání v břiše. Preventivně jdu za keříky. Něco málo sním, ale ani se mi nechce desinfikovat vnitřnosti ohnivou vodou. Včera jsme toho moc neušli, odhaduju, co kilometr, to pivo nebo panák. Balíme, jdeme do Ústí n. O. Je to kousek. Pořád poprchává, ale pařit se pod pončama se nám nechce. Ve městě zabíráme autobusovou zastávku. Svačím, snad se mi břicho spraví škvarkovou pomazánkou. Za Ústím nás čeká výšlap po žluté turistické. Naštěstí přestává pršet. Po cestě nabíráme vodu ve Vlčí studánce. Je tu krásně. Na rozcestí s modrou se vydáváme k Lichtenštejskému kameni. Ten úspěšně nenacházíme, což znamená delší zacházku. Až na zpáteční cestě zjišťuju, že jsme měli kousek za rozcestím odbočit vpravo. Značené je to tady fakt blbě. Něco je na nástěnných mapách u rozcestníků, jinak je to v terénu a na Ujově nové mapě je třetí verze. Naštěstí k rozhledně na Andrlově Chlumu trefíme a bereme zavděk otevřenou restaurací. Začínají si žádat pozornost mé nohy a k nim se přidává i pravý kotník. Zatím to nevypadá na puchýře, ale minimálně paty jsou slušně otlačené. Domlouváme se na další cestě hřebenovkou po zelené do Přívratu. Je to jen kolem sedmi kilometrů, ale chodí se mi čím dál hůř. Připadám si jako důchodce. Začíná mě pobolívat levé koleno a kyčel. A to chodím do fitka. Až za vesnicí, na informační tabuli zjišťujeme přítomnost hospody. Nemám chuť se trmácet zpátky. Na odpočívadle chvíli kempíme. Čeká nás nezáživná cesta do kopce po silnici. Mám toho dost. Táboříme nad Českou Třebovou, v klidu a za světla. Snažím se plachtu vypnout, jak nejlíp to jde. Dlouho nejsem spokojený, ale nakonec se daří. Ne, že bych čekal déšť, ale pro nácvik. Dneska jsme si užili proti včerejšku hodně chození a po cestě nás zlákala jen jedna hospoda. To považuju za teamový úspěch.

Je tu neděle, užíváme si ranního slunce. Dokonce i mé břicho vypadá, že se uklidnilo. Sušíme navlhlé saky-paky, jíme, zevlujeme. Pomalu se balíme, není kam spěchat. Hraju si s myšlenkou na předčasné ukončení akce. Ujo neprotestuje, ale nechce říct rozhodující slovo, hrdobec. Uvidím, jak na tom budu s nohama. Zvolna jdeme na rozhlednu na Kozlovském kopci. Dokonce je tu otevřená restaurace a dá se posedět venku na sluníčku. Dáváme si pivko, objednávám si nádivku. Je tu trochu větrno, ale pěkně. Obsluhuje tu sympatická hostinská. Na sobě má něco jako kroj, což je milé. Zakončujeme to panákem zelené a po rozhodnutí o ukončení akce, prže jsme nevymysleli krátký okruh po okolí, nás čeká jen ústup do údolí, na vlak do České Třebové.

thumb_IMG_0643.jpg, 1,7kB