Křivoklátské vandrování

Dále najdete pár řádek z víkendového putování kolem Berounky a pár fotek ukořistěných během tohoto strastiplného výšlapu :-)

Pátek

Naše řady během posledního týdne před čundrem hodně prořídly, a to do té míry až jsme zbyli jenom tři. Mandys nemocný, Ricco nemohl (novomanžel :-)), Ujo čerstvě operovaný zlomený prst, Petr bál se že zmokne a tak dál. S Michalem jsme se nakonec srazili v Praze na "Hlaváku" a jeli rychlíkem do Berouna. Tam následoval celkem rychlý přestup na osobák. Cesta příjemně ubíhala a cestovní pivko mizelo akorát. Vypadalo to na pohodový začátek putování. Příjezd do Zbečna. Svítíčko slunilo o sto šest, možná i sedm. Zbývalo počkat na jedinou posilu v podobě Jirky. Nebylo kam spěchat, neboť ten se měl dovalit až za necelé tři hodiny. Vzali jsme za vděk první osvěžovnou. Pivko celkem ušlo, ale neměli nic moc k jídlu. Proto následoval přesun do restaurace hned na mostem. V té nás nakonec dostihl i poslední do trojice. Po pár žejdlíkách jsme vyrazili na cestu. Stále bylo celkem hezky, i když dusno. Tu noc jsme spali někde na půli cesty mezi Zbečnem a Křivoklátem. V noci nás připravené nezaskočil lehký deštík.

Sobota

Po probuzení, lehké snídani a sbalení byl směr jasný - Křivoklát. Naše putování vedlo výš nad řekou, částečně probíhalo v mlze a z pohledů do kraje nebylo nic. Na Křivoklátě probíhalo jakési "Křivořezání". Měli jsme se tam setkat s Jikovou kamarádkou. Tak se také stalo a na hradě nám při zdolávání věže, prohlédnutí výstavy dřevořezeb, focení a líného zevlování krásně uběhlo dopoledne. I sluníčko o sobě dalo vědět, zkrátka bylo krásně na světě. Dokonce tam čepují své pivo, i když hodně předražené.
Něco po poledním se zavelelo zpátky na cestu se zastávkou v hospůdce u mostu na druhém břehu Berounky. Oběd, pivko, zpátky batoh na hrb a šlo se dál. Prvních pár kilometrů vedla cesta stále do kopce, skoro až k Leontýnskému zámku. Ten sliboval odpočinek a nějaké to osvěžení. Po cestě a mísy i na ní samotné rostlo neskutečné množsví hub a prý jedlých, jen mít nůši a kosu. Cestou chvílema trochu poprchávalo. Po příchodu k onomu zámku jsme byli nepříjemně překvapeni. Zámek to je jen podle jména, jinak to je domov pro postižené. Nezbývalo než udělat pár fotek a jít dál. Dusno bylo čím dál větší.
Nový Jáchymov. Objevili jsme zahrádku v jakési pizzerii, odkud nás za chvíli vyhnal déšť. Když se přeháňka vyblbnula, našli jsme pěknou osvěžovnu s příjemnou obsluhou, kde se i vařilo. zahradní posezení, pěkný výhled na kraj, dobré pivko, pohledné servírky. Ani se nám odtud nechtělo. Ale nedalo se nic dělat jdeme dál. Tu noc se stal naším nocležištěm lesík mezi Novým Jáchymovem a Nižborem. V noci zase lehce sprchlo.

Neděle

Ráno obvyklé balení a zpátky na cestu. Do Nižboru to bylo kousek a do restaurace U Lípy jsme koklopýtali akorát když začalo opravdu slušně pršet. Brzký oběd a pivko to jistilo. Jiřina začal měknout, pořád mlel něco o tom, že se vybodne chodit v takovém počasí a kdesi, cosi. Nakonec se od nás vážně trhnul a pokračoval na vlakáč. My zbylí (dva) jsme pokračovali do kopců nad Nižborem za vytrvalého skrápění deštěm. Když jsem si vloni kupoval pončo, nenapadlo mě, že ho brzo tak důkladně otestuju.
Čekala nás dosti dobrodružná etapa putování. Vymyslel jsem trasu po neznačené cestě kolem jezírka. Odbočka ze silnice se odhadla dobře, cesta nevypadala nejhůř, jen ten déšť by mohl přestat. Nakonec se před námi jakási vodní plocha objevila, sice se mi zdála nějaká malá ale zkuste si takové drobnosti číst z mapy, když tak leje. Za jezírkem jsme chvíli hledali správnou cestu, abychom nakonec stejně špatně odbočili. Když už bylo jisté, že jdeme špatným směrem, nemělo smysl se vracet a tak jsme vykrtkovali na silnici mezi Bratronicema a Nižborem. Déšť ustával a na odpočívadle následovala porada kudy dál. Padaly různé návrhy, ano i včetně zbabělého "končíme, jdeme do Berouna na vlak". Nakonec Michal objevil nějakou zkratku do obce Chyňava. Podle mapy by tam dokonce měla být hospoda. Bylo rozhodnuto a šlo se.
Chyňava. V obci nám jeden stařík poradil lokál a dál nebylo co řešit. Uvítala nás klasická vesnická restaurace let osmdesátých, i ten vrchní působil jako by se tady zastavil čas. Dali jsme si něco k snědku a taky na povzbuzení. Po nabrání ztracených sil už další naše putování vedlo zpátky k Berounu. Naštěstí už nepršelo a tak se příjemně, byť místy hodně rozmočenou cestou, šlo stále po červené, přes Kamennou, Železnou až k rozcestí "U Lizu". Lízat tam nebylo co, zato jsme tam přespali. Houby rostly i tam.

Pondělí

Ráno se mi vůbec nechtělo ze spacáku, v lesíku bylo příjemné šero a pohupující se hamaka nebezpečně sváděla k lenošení. Od rozcestí vedla stezka vytrvale z kopce až se před námi objevil Beroun. Bylo potřeba projít celým městem na vlakové nádraží, což je nepříjemná a zdlouhavá cesta. V informacích jsme se dozvěděli, že nějaký smysluplný vlak nám jede až za dvě hodiny. Nádražní restaurace ovšem stojí za to. Po otevření dveří nás doslova praštil přes nost smrad přepáleného čehosi a pár krmících se důchodců. Michal se tvářil, že by si tady nedal snad ani lahváče. Po takové zkušenosti jsme akčně doběhli vlak směřující do Prahy s tím, že uspokojíme své kručící žaludky raději v Praze.
Po příjezdu do Prahy na Hlavní nádraží byl pořád čas na nějaké občerstvení. Při hledání "Potrefené husy" (název hospody) nás praštila do očí cedule jakési restaurace v Jinřištké. Michal se nedal zastavit. Cenově to nebylo smrtící, jen porce malé a pivo klasický pražský podmírák. Velkoryse jsme to přešli. Po návratu na nádraží a usednutí do vlaku se na poslední chvíli k nám na sedačku přiřítila značně udýchaná slečna, zřejmě dobýhala vlak. Během cesty proběhla konverzace, a slečna se svěřila že jede na tábor vyučovat decka šermu. Kdo by to takového něžného stvoření řekl.
Ve Všetatech bylo na přesun celkem málo času, ale dali jsme to. Dál už se potom už nic zvláštního nepřihodilo a tak nezbývá než se začít plánovat další akci, ale to nejspíš nastane až příští rok.