Národním parkem Podyjí

Kam na letošní letní čundr jsme se domluvili už brzy na jaře. Cíl byl tím pádem jasný, termín obstaral opět Michal a tak nic nebránilo odjezdu. Několik týdnů před cestou jsme s Honzou ladili trasu, zvažovali množství hospod po cestě, nocležiště, plánovali návštěvu Rakouska, atd. Všechno se nakonec podařilo, každý podle možností věděl, jak se dopraví do Šumné, kde se máme sejít.

Z Prahy jsme jeli vlakem dva, s Jirkou, který byl s námi poprvé. Dáváme pivko na uvítanou, aby nám nezteplalo, přeci. Cesta nám poklidně ubíhá. V Kolíně přistupují Mělničáci. Po krátkém zmatku na peróně se setkáváme. To mi připomnělo: Ujo nás zpovykal, ať si koupíme místenky, abychom se vešli do kupé. No, jeli jsme v poloprázdném vlaku. Popíjíme pivko, Ricco nezklamal, nabízí domácí kořalku. V Jihlavě přestupujeme, tedy chceme přestoupit. Na tabuli svítí zpoždění 70 minut. Už víme, že nestihneme být v Šumnné včas. Hledáme hospodu, místní nám ukazují jakýsi sportbar. Mám hlad dávám nakládaný hermelín. Po občerstvení se šouráme zpátky na nádraží, kde se zpoždění protáhlo o dalších deset minut. Pivní zábava trvá i v dalším vlaku, každý vytahuje minimálně jednu PET lahev různých značek. V Okříškách vyzvedávám z hospody Uja, ale stíháme si dát ještě zelenou. S téměř kompletní sqvadrou se setkáváme v hospodě v kolejišti. Pivo mi začíná lézt snad i ušima. Nakonec přeci jen přijíždíme do Šumné, kde nás u stánku čeká Mandys. Za dobu, co na nás čeká se stačil seznámit s místními. Dáváme, jak jinak, pivko. Ujo, asi proto, že dál jdeme po zelené, objednává panáky. Setmělo se, je čas zvednout kotvy, nebo jak odhaduju, už odtud dnes neodejdeme. Za pochodu zjišťuju, že mám slušně naváto a jak vidím, ostatní jsou na tom podobně. Na kraji lesíka se mi zamotávají nohy a jdu na hubu. Naštěstí to brzdím rukama. Špágr takové štěstí nemá. Naštěstí ho podpírá XPOO. Na konci lesa hledáme odbočku na žlutou turistickou. Kde se vzal, tu se vzal chatař, ukazuje nám cestu, mluví na mě nějak moc rychle, ale nakonec se nám podaří domluvit. S díky se loučíme. Plánované přespání pod skalama se nekoná, je to k nim do téměř neschůdného kopce. Kempíme naproti, dole u potoka. V noci trochu sprchne, ale nic velkého.

Ráno počítáme ztráty, vypadá to, že jsme všichni, jen Špágrovy kotníky nejsou v dobré kondici. Pravděpodobně důsledek včerejších nehod. Snídáme, balíme a pohodlným tempem jdeme k Vranovské přehradě. Cestou míjíme jednu hospodu za druhou. V jedné stavíme na občerstvení. Všímáme se pohledných servírek, nicméně zjišťujeme, že nám schází Xpoo. Kde jen může být? Ještě že máme ty mobily. Smůla, nemůžu se mu dovolat. Nakonec se potkáváme až za hodinu a půl. Pokračujeme k přehradě, máme objednanou exkurzi do vodní elektrárny. Je to zajímavé. Po prohlídce chci dát rozprch po městě, ale shodujeme se, že v tom vedru, co mezitím nastalo, nikdo nemá zájem se plahočit do kopce k zámku. Vybíráme tedy jednu restauraci na oběd. Zdržujeme se jen krátce, další cesta je jasná, pořád podle řeky. Kluci vymýšlí „zkratku“. Jde se sice do většího kopce, ale budiž. Naučil jsem se nehádat ve vypjatých okamžicích, zvlášť když o nic moc nejde. Maximálně tady slabší kusy bídně zhynou. Na rozcestí jsme byli už slušně zpocení a to Ricco s sebou táhnul petku piva. I když byla teplá, přišla vhod. Kluci ještě vylepšují výkon kořalkou. Odtud jdeme už více méně po vrstevnici, vysoko nad řekou. Místy máme bezva výhledy na Dyji a okolní kopce. Je to tady všechno zelený, kam až dohlédneš. Vycházíme z lesa, míříme k odpočívadlu u silnice. Je odhadem po třetí hodině odpolední. Původní plán byl zajít do Hardeggu v Rakousku. Kromě Jirky se tam nikomu nechce, zpátky je to přece jen do pořádného kopce. Obracíme se proto na opačnou stranu, do vsi. Za chvíli vidíme hospodu. Pivko a něco k jídlu je to, co potřebujeme. Nechci tady zbytečně okounět, mohli bychom se nebezpečně rozsedět. Dáváme bágly zpátky na záda a jdeme zpět k bývalému pohraničnímu opevnění. Kluci objevili starou cestu, kde bysme mohli přespat. A skutečně, na zarostlé cestě je dokonce i ohniště. To je jasné znamení uhnízdit se. Uklízíme po předchozích jejich odpadky, rozděláváme malý ohýnek, je pohoda. Opékáme uzeninu, dopíjíme zásoby alkoholu (a že jich je), máme se fajn. Mandys vytahuje kdesi koupenou plynovou kartuši tvaru spaye. Je úžasně nepraktická, ale funguje. Dnes jsme toho celkem dost ušli, máme splněno a dokonce překročeno. Z pohorek mě bolí nohy, nedaří se mi je rozšlápnout. Mám odřený palec a malíček, ale zatím to není žádná tragédie. Už před čundrem jsem měl menší potíž s kolenem a kyčlí, asi jsem to přehnal se strečingem. Samotného mě zajímá, jak dám chození s báglem po kopcích. Šněruju se do spacáku, kluci mě každou chvíli budí se slovy, napij se . Jako zlatý hřeb večera Michal staví přístřešek. Jak už máme trochu upito, každý je při radění strašně vtipný. V noci se nic zajímavého nestalo, jen kluci ráno mumlají cosi o zvucích divokých zvířat. Slyšel jsem jen čísi chrápání.

Po probuzení s dalším putováním nepospícháme. Snídaně se lehce protahuje, na slunci sušíme rosou zvlhlé spacáky a deky. Ale nic netrvá věčně, je čas na další cestu. V Lukově nacházíme útulnou hospůdku, kde právě otvírají. U mladého vrchního kombinace moravštiny a přihřátého hlasu působí zvláštně. Začíná se dělat vedro, moc se nám nechce šlapat dál, ale není zbytí. V přístřešku U Milíře toho máme tak akorát. Je kolem poledního, hic jak sviň, proč se na chvíli nezastavit? Svačíme, popíjíme, relaxujeme. Po širokých cestách vytvořených původně pro pohraničníky se prohání cyklisté. Suším propocené fusekle, to znamená že teplo je větší než je zdrávo. Mé pohorky se ne a ne roztáhnout. Malíky dostávají zabrat, už je mám slušně odřené. S Ujem vycházíme jako poslední, chlapci před námi odbočují místo po turistické na cyklostezku. Naštěstí se obě cesty za pár kilometrů znovu potkávají. Na rozcestí Nad Šobesem se jdeme podívat na „Železné schody“. Nic moc tu není, útěcha je pěkná vyhlídka. Začíná asfalt, lidí je čím dál víc. Jak svátečních turistů, tak i cyklistů. Jdeme z pořádného kopce dolů k řece. Uprostřed vinice Šobes, nemůžu se zbavit dojmu židovského názvu, je ochutnávkový stánek jak jinak, s vínem. Tady slunce pálí přímo ukázkově. Dávám jednu deci a hledám stín. Je tu lidí jako much. Cupitáme níž, chceme se vykoupat v řece. U lávky se rozdělujeme. Jdu s Mandysem, Riccem a Jirkou proti proudu k bývalému mlýnu. Voda v Dyji je ledová! Neodhadnu, jestli je to vypouštěním studené vody z přehrady, nebo tím, jak jsme rozpálení ze slunce, v každém případě je to šok a velká legrace. V přístřešku za lávkou se setkáváme se zbytkem tlupy, akorát ve chvíli, kdy začíná pršet. Mám hlad, vytahuju vařič, cibule, česnek, chilli, kus slaniny, fazole. Za chvíli je bašta hotová. Mandys nás opouští, jelikož má v nedaleké vesnici auto a rodina si ho žádá. Svým odchodem strhává s sebou slabší kusy, Michala, Ricca i XPOOa. Zatím co dojídám, zbytek tlupy šlape do Havraníků. Stačila chvíle mé nepozornosti a kluci navrhli sraz v hospodě Tři koruny alias Drei Kronen . Lehkovážně souhlasím. Po zabalení žracáku jdu za klukama. Na začátku vesnice míjím penzion hned u rybníka, ale pokračuju dál, až na druhý konec roztahané vesnice. Už se mi slušně kroutí nohy, to jsou ty mé staré klouby. Nacházím hospodu, co vypadá jako z třetí říše. Hned u vchodu jsou na podstavcích vysochané orlice, všude je slyšet němčina. Chlapci jsou už po jídle, dávám si jedno zasloužené pivko a nejradši bych šel jinam. Kluci neprotestují a tak se zase táhneme přes celou ves. To už jsem rád že dokážu chodit. A samozřejmě končíme v penzionu, který jsme míjeli. Vypadá to na osvěžovnu pro místní. Jako bonus obsluhuje sympatická dívčina s vyvinutým hrudníkem. Nechce se mi odtud, dokonce zvažujeme přespání na posekaném trávníku u hospody. Nakonec přeci jen těsně před soumrakem zvedáme kotvy, kousek za vesnicí nalézáme jiný posekaný plácek hned u vinice a kempíme tam. Už za šera různé skupinky žen chodí po cestě a žádného chlapa nevidíme. Je to zvláštní, ale nepřišli jsme na to, proč tomu tak je. V noci hmyz ševelí, hvězdy svítí, je tady fajn. Ráno opět strategicky nepospícháme s cestou, čekáme až otevře stánek s ochutnávkou vín, u kterého jsme včera mazaně přenocovali. Dáváme pár deci a vyrážíme na poslední část cesty do Znojma. Za Popicemi odbočujeme na zelenou a dál po žluté která vede po břehu přehrady. Je to pěkná cesta, ale nikde rozumný vlez do vody. Takže koupačku necháváme až do samotného Znojma. Špágr s Jirkou se s námi u mostu loučí, za chvíli jim jede tuším že vlak. Je zase hic jak sviň. Zbyli jsme tři: Ujo, další Jirka a já. Objevujeme za mostem něco jako pláž. Koupel je fajn. Máme čas, rozbaluju deku, sluníme se, odpočíváme, svačíme. Zase jsem to přehnal s jídlem, část z něj povezu domů. Čeká nás výšlap do města, samozřejmě do pořádného kopce. Beru si na sebe návratové oblečení, včetně nových fuseklí. Snažím se při výstupu co nejméně zpotit. Různě se fotíme, kocháme se výhledy a tak. Ve městě v jedné nenápadné uličce, hned vedle vstupu do podzemí nacházíme restauraci. Dávám si limču a rizoto. Dostávám sice rýži, ale dá se to jíst. No nic. Prohlídku podzemí nestíháme, ujel by nám autobus. S Ujem se loučíme u vlakového nádraží, s Jirkou zevlujeme po městě až hnízdíme v hospodě. Asi jak jsem byl z toho vedra zpitomělý, místo kafe nesu kamarádovi pivo. S tím nešlo nic dělat, jen ho vypít. Cestou zpátky ještě kupujeme točenou zmrzlinu a za chvíli už sedíme v klimatizovaném autobuse RegioJet a frčíme směrem na Prahu.