Českým rájem

S naším tradičním velikonočním vandrem jsme se přesunuli do Českého ráje. Jako skoro vždycky, nebylo na balení moc času, dal jsem do batohu jen to nejnutnější, co mi padlo pod ruku. Ale zase do nového batohu! Musím se pochlubit, mám 40 l Gemmu Marathon. Už jak jsem jí viděl v recenzi na Youtube cosi mi říkalo, že si jí pořídím. Takže mám sbaleno, jídlo nakoupím až v den odjezdu, stejně je lednice prázdná. Jen mi přišlo, že ten malý batoh je nějak prázdný. No nic, to nejdůležitější s sebou mám, tak co.

V den odjezdu se rozhoduju, jestli jet na Malou skálu levněji autobusem 1 hodinu, nebo dráž vlakem 2 hodiny. Nakonec vítězí tradiční čundrácká doprava. Prže nestíhám nakoupit zásoby zjišťuju si otvírací dobu dobu místního krámku. Po příjezdu, jak asi tušíte má zavřeno. Jdu tedy do hospody k Boučkům. Stará roubenka, příjemná obsluha, chutné jídlo. Mám dvě hodiny, než z Brna přijede Ujo. Mezi tím se dostavuje Mandys s dcerkou. Když už jsme kompletní, zjišťujeme že u vedlejšího stolu sedí jakýsi pan prudivý, jež se nás nevybíravým způsobem jal okřikovat. Nakonec to odneslo jen několik zlých pohledů. Toho večera jsme došli do kempu, kde Mandysova skupinka měla ubytování. Opekli jsme si uzeniny na ohni, popili něco pivek, hrálo se na kytary, pohoda. Šlo se spát až nad ránem. Ustlal jsem si u ohně a co to? Za nějaký čas mě vzbudila zima. Karimatku jsem měl nafouknutou, tak co se děje? Do rána přečkávám, dokonce se mi daří zaspat.

Vycházející slunce mi krásně vyhřívá spacák, nechce se vstávat. Ale co, přece neprospím celý víkend. Při dosušování věcí na spaní se dívám na spacák a zdá se mi na něm cosi divného. Po chvíli mi dochází, že jsem si vzal cyklistický ultraletní. Tak proto ta zima v noci, a proto prázdnější bágl, říkám si. Čekají mě ještě dvě noci, snad to nějak přežiju. Balíme věci, dostáváme čaj a Mandys mi dolévá do placatky pálenku. Na Pantheonu už na nás čeká Špágr. Prolezeme ho, něco fotíme a končíme u kiosku. To že jsem nesnídal doháním párky z kiosku. Dáváme pivko a jdeme dál na vyhlídku . Začíná tu být živo. Odmítám se toho účastnit, lehám si na bágl, sluním se a čekám na kluky až všechno prolezou. Sestupujeme do obce. Je k polednímu, máme vyhlídnutou pivovarskou hospodu. Kotvíme na oběd, moc se nezdržíme a pokračujeme dál, do Suchých skal. Je krásné počasí, polojasno, teplota akorát na chození, jen trochu fouká. Ve skalách si s báglama vychutnáváme žlutou turistickou. Zaznamenávám několik lidí se zašpiněnými oděvy na různých místech. Úžasná byla blonďatá slečna se psem, celá ve sportovním černém outfitu a s trochou hlíny na zadku. Docházíme do obce Besedice. Otevřená restaurace se zahrádkou nás zlákala. Je hezky, není kam pospíchat. Je krásně na světě. Začínám cítit únavu v nohou. Dopoledne jsme to sice moc nenachodili, ale od Malé skály je to naše první pauza. Nechtíc, ale zvedáme se. Putujeme přes Koberovy ke Kozákovu. Do cesty se nám postavil ještě penzion. Moc se nezdržujeme, pivko, utopenec a jdeme dál přes sjezdovku do kopce. Za chvíli jsme na hřebeni, je krásný podvečer. Nacházíme trigonometrický bod s vyvrácenou tyčí. Jirka ji hbitě ukotvuje nazpátek. Kousek dál po cestě nacházíme u cesty na louce ohniště a je rozhodnuto, dnes tady spíme. Sbíráme dříví, čehož je tady dostatek, opékáme uzeninu, klábosíme. Tyhle večery u ohně mám rád. Kluci si ustlali přímo u ohně, já si hledám nocleh pod stromky na druhé straně cesty. Tuším tam větší klid a hlavě bezvětří. Uprostřed noci začíná poprchávat. Po chvíli se rozhoduju pro stavbu přístřešku. Plachtu jsem si nevzal, musí mi stačit pončo. Rozespalý natahuju provaz mezi dva útlé stromky, hledám kolíky, navazuju provázky na oka u ponča. Je tady v tom houští málo prostoru, na poprvé se mi nedaří, taky našlapuju jakési trní. Naštěstí jen poprchává. Nakonec provizorní ácko stojí. Uléhám a ještě než usnu, slyším ve směru od ohniště povědomé zvuky s nelichotivými komentáři.

Ráno je pod mrakem, neveselo, ale nemrzne a neprší. Vaříme čaj, pár hltů z našich placatek nás dostává zpátky do formy, něco málo k snídani, balení a jde se na Kozákov. Kopec jsem čekal větší, z téhle strany je to pohoda. Na louce zastihneme instruktáž paraglidistů. Restaurace otevírá až od jedenácti. Nečekáme, sestupujeme nejdříve po žluté a potom po modré do civilizace. Čeká nás nezáživná cesta přes vesnice, hlavně po asfaltu. První zastávka je až v Sedmihorkách. Ale zato kdo může říct, že byl na vandru v cukrárně. Pokračujeme dál do Hruboskalska. Původně jsem chtěl jít kolem pramenů skalami, tudíž po modré, ale měli jsme navštívit hospodu u rybníka a v ní kamaráda Vlka. Byla samozřejmě zavřená. Potom už se kluci netvářili a šli jsme po široké cyklistické cestě. Na Valdštějně začalo lehce krápat, ale nic velkého. Rozhledna Hlavatice, tady pěkně fouká. Kluci se zase škrábou nahoru na skálu. Po cestě dolů do Turnova míjíme dřevěně sochy a labyrint se zajímavým povídáním. Kluci mi trochu odešli, ale nějak tuším že je najdu v první otevřené hospodě. A opravdu, setkáváme se v penzionu hned u cesty. Jsme líní, zjišťujeme vlakové spoje z Turnova – město do Turnova a dál do Dolánek. Je k večeru, někde poblíž se chystáme přenocovat. Zase to vypadá na déšť. Prozatím nám Ábelův statek poskytuje přístřeší, jídlo a pití. Za chvíli mi zvoní telefon, Ricco potřebuje pomoct s vypitím sudu a zpracováním vepře. Dokonce pro nás posílá spojku v podobě Ryšavce. A skutečně, za pár chvil se objevuje. Nasedáme a jedeme směr Mělník. Tím skončil předčasně a neplánovaně náš letošní velikonoční vandr.