Vandr do Českého Ráje

Po čtvrtečním grilování u kolegy jsem jel vlakem z Prahy ještě s kocovinou. Kluci se už ve vlaku posilňovali různými alkoholy a já s díky odmítal. Vlak nás dopravil do Bakova nad Jizerou, kde jsme přestupovali. Vlak nám jel až za hodnou chvíli, a tak přišla na řadu nádražní hospoda, kterou s Ujem známe už z našeho předchozího vandru. Pořád mě trápil bolehlav ze včerejší akce, takže ani pivo jsem si nedal. Po vystoupení z vagónu v Březině nad Jizerou nastalo klasické hledání restauračního zařízení. To se podařilo a jako bonus s pěknou servírkou. Dokonce nás bez reptání společně vyfotila. Bříška jsme potěšili něčím malým k jídlu, trochou pivka (já limčou), následovalo utažení tkaniček a naše kroky zamířily směrem k Drábským světničkám. Cestou po žluté turistické nás za chvíli vítala vesnice Olšina a v ní zahradní restaurace. Tady konečně můj žaludek neprotestoval co se týká pivka. Nezdrželi jsme ale se dlouho a následoval odhodlaný výstup do skal a hledání noclehu. Do světniček jsme vstoupili blízko Studeného průchodu a opravdu je v něm zima jako v pr... ledního medvěda. Při hledání placu na spaní to nakonec odnesl jeden převis dostatečně daleko od cesty. V noci spadlo pár kapek, ale jinak bez problémů.

Ráno po snídani a zabalení věcí jsme pokračovali kolem pseudokrasové trhlinové propasti na Krásnou vyhlídku, bohužel tou dobou se zavřenou restaurací. Výhled byl taky nic moc a proto s vrchem Mužský po pravé straně naše pohorky dusaly z kopce do Příhraz. To místo si pamatuju ještě z dob, kdy jako malé robě jsme tam strávili dovolenou. To bylo ještě za komunistů. Hotel, kde jsme tenkrát bydleli je už nějakou dobu zavřený, z přírodního bazénu, co patřil k hotelu jsou ruiny. Kousek vedle ale bylo otevřené občerstvení, hurá. Trocha povzbuzovadel a šlo se dál. Počasí nám nepřeje, obloha je zatažená jako záclony hambince. Vypadá to, jakoby mělo každou chvíli začít pršet. Odtud cesta vedla většinou po asfaltu, takže naše nohy v pohorkách dostávaly zabrat. Zastávka v hospodě v Žehrově. Ve Skokovech jsme navštívili Michalova strýce, následovala kávička, zákusek, ani se nám od něj nechtělo :-) Ale nedalo si nic dělat, plán byl jasný, dojít do Kacanovy k jakémusi Vlkovi, a tam se vetřít na jeho oslavu. Cestou se udělalo hezky. Ujo z mapy zjistil, že v Kacanovech je koupaliště. Tomu nešlo odolat. Po celodenním tahání báglu na zádech to bylo labůžo. Voda sice studenější, ale i tak se mi z ní moc nechtělo. Jak už to tak bývá, u bazénu se nacházelo i občerstvení. Jakmile jsme si sedli se zaslouženým pivkem pod slunečník, strhla se vydatná přeprška. Naštěstí neměla dlouhého trvání. Horší bylo Michalovo reptání na bolavý zub. Nakonec to dopadlo tak, že si vzal taxika do Turnova a odtud se vydal vlakem do Prahy na zubní pohotovost.
Takovým zásahem shůry jsme zbyli už jen dva. K večeru jsme s Honzou došli do hospůdky na křižovatce, tam se setkali s Vlkem, seznámili se s jeho rodinou a dokonce dostali nabídku přespání na jeho statku. To jsme rádi přijali. Následovala trochu dobrodružná cesta přes pastviny ke statku, který je v kopci, několik kilometrů od civilizace. S díky jsme odmítli ubytování v domě a jako správní trempíři si ustlali venku.

Za pěkného počasí jsme ráno šli kolem Kopicova statku na Hrubou skálu, kde byly doslova mraky turistů. Nic nás nenutilo k dlouhému zevlování, tak hurá na cestu. Ta vedla po červené k rybníku Věžák. Před ním u rozcestí nás uvítal kiosek. nebylo kam spěchat, slunce svítilo a tak jsme v klidu nad mapou přemýtali o noclehu. Mé vzpomínky zabloudily do doby, kdy jsem tudy s bratránkem občas projel na kole a někde poblíž by přeci mělo být koupání! Dopili jsme a vydali se hledat onu pláž. To se nám po chvíli skutečně podařilo. Spíš než pláž, jak jí známe od moře to byl posekaný kus místa u rybníka. Následovalo koupání, válení, dřímota. Nějak se nám odtud nechtělo a tak jsme tady nakonec přespali.

Ráno následovala opět koupel, něco malého do žaludku a zpátky na cestu. Cíl byl jasný, po červené do Mladějova a odtud domů.