Solovky

Sedím na lavičce v přístavu Рабочеостровск, pozoruju okolí a rozjímám. Říkám si, jestli pobíhající psi někomu patří, nebo jsou divocí. Na všechno je tady potřeba nějaké povolení. Loď, co měla připlout tady ještě není. Všude je na naše poměry nepořádek, občas se objeví opilý domorodec. Zdá se že tady v Rusku čas ubíhá jinak. Vnímám ten rozdíl, když poslouchám své nové kamarády. Pořád něco plánují, chtějí vědět co bude, kdy přesně to bude, co se stane za chvíli atd. Při pohledu na Ruskou realitu se přemáhám, abych se nesmál. Něco mi říká, že za pár dní nás ten evropský shon přejde, Dost možná k tomu přispěje nakoupená vodka. Holky jsou tady milé, ale poněkud statné, s hlubším hlasem. Obojí vzbuzuje respekt. Knížka Ruština na cesty se ukazuje téměř nepoužitelná.

Ale zpátky na začátek. Zakufrovali jsme už na Moravě, někde u Ostravy. Když se míchají osobní dojmy s tím kam nás vede navigace, začíná legrace. Polsko byla jedna velká nuda. Dostaly mě jejich jakoby dálnice. Jsou na nich přechody pro chodce a semafory. Mimoúrovňové křižovatky jim asi nic neříkají. Varšava je na tom s dopravou snad ještě hůř, než Praha. Někde u hranic mezi Polskem a Lotyšskem má Jura spadeno na nocleh u Pískovny. To je super zpráva, vykoupeme se. Po krátkém hledání místo skutečně nacházíme. Pár hltů domácí slivovice od kamarádů z Moravy a jdeme na kutě. Ráno jím obvyklé musli od Mixitu. S jídlem jsem to neodhadl. Vzal jsem si Jurovy instrukce zřejmě moc doslova. Kromě vloček nic nemám a na polských benzínkách mě jednak nic neláká, a taky nemám vyzkoušenou platbu kartou v cizině. Zloté samozřejmě u sebe nemám.

Litva a Lotyšsko, pořád si ty země pletu, byly fajn, jen místním člověk nerozumí. Ještě jsme stihli přesun amerických vojáků. A potom přišla celnice. Nejdřív dvě boudy u Lotyšů, ty jsme překonali snadno. U Rusů začíná papírování. Dostali jsme každý k vyplnění něco jako výjezdní doložku. Opisujeme už mnohokrát jednou zaznamenané údaje, paní v uniformě nás jednoho po druhém kontroluje a jedeme dál, hurá. Radujeme se předčasně. U další boudy fasujeme množství dalších papírů, kterým nerozumíme. Týkají se vozidla, vleku a lodí. Nastává problém s prokázáním, že auto patří Jurovi. Po mnoha dohadech a dalším papírování se chlapcům za necelé tři hodiny daří přesvědčit celníka, aby nás pustil. Ještě si nás vychutnají se psem, všichni musíme z dodávky ven, a za chvíli máme očuchané i kajaky. Potom už jedeme k poslední boudě, kde odevzdáme další papíry. Jsme v Rusku. Na první benzínce se pokoušíme koupit nějaký alkohol na oslavu zdolání celnice, marně. Tady se alkohol neprodává. Po ujetí mnoha kilometrů parkujeme u obchodu, obdoby našich supermarketů. Další smůla, alkohol prodávají jen do 21 hodin a je krátce po deváté. Na kase je statná holčina, co každou chvíli popotahuje nudli v nose. Asi místní zvyk.

Jedeme dál. Za soumraku kempíme u jakéhosi jezera, voda ale nic moc. Taky dost pofukuje a místy sprchne. Stavíme přístřešek z Drobkovy plachty. Spím v autě na zadních sedačkách. Je to nepohodlné, ale jde to. Už je znát, že se blížíme k severu. Přes noc je už jen šero. Ráno mi už musli leze i ušima. Sice jsem si včera něco málo nakoupil, ale zjišťuju, že všechno si žádá vaření, nebo minimálně ohřev. Tahat z báglu vařič se mi nechce, kdoví jak dlouho bych hrabošil. Jsme na cestě, je tuším že sobota 18. června.

Ruské nekonečné roviny. Všude lesy, nikde kopec, skála, prostě nic než les. Projíždíme kolem Petrohradu, vypadá to na opravdu velké město. I silnice jsou tady větší než u nás. Za Petrohradem opět začínají nekonečné lesy. Míjíme odbočku k Finským hranicím. Odpoledne odbočujeme k jakémusi městečku kvůli nákupu a koupání. To ještě netušíme, že se sem za pár dní vrátíme na laně. Zjišťujeme že z pravého zadního kola cosi vyteklo. Nakupujeme zásoby a ptáme se na servis. Ten skutečně nacházíme a ochotný mladík zjišťuje závadu v ložisku u kola. Než bude auto v pořádku, jdeme do doporučené hospody. Vypadá to jako diskotéka z devadesátých let. Dáváme pivko, obsluhující holčiny jsou milé a sympatické, což tady ne vždy platí.

Zpátky na cestě. K večeru přijíždíme Přes Kem do městečka Рабочеостровск. Autem zabíjíme mraky komárů. Poprava vydává zvuk, jako když na auto házíš jemný písek, nebo malá semínka. Nacházíme přístav, tam nás nechtějí, jen za podmínky, že bysme si zaplatili ubytování. To je proti naší nátuře. Nakonec spíme za vesnicí, pravděpodobně u místního slumu. Ráno mi schází jedna bota. Naštěstí ji holky nachází, což jsem hodně rád, do vody jiné nemám. Dostávám za uši, ať si boty líp hlídám proti větru. Nakousnutý řemínek ale mluví o něčem jiném. Že mě noční návštěva toulavého psiska neprobudila , říkám si. Vyjednáváme trajekt na Solovky, prže dost fouká a občas sprchne. Máme na zevlování půl dne, než přijede naše loď. Jsme v přístavu, vítr fičí, občas z oblohy spadne pár kapek. Objevujeme v jednom srubu otevřenou hospodu. Dáváme lahvové pivko a výborný boršč. Balíme věci do lodí a rovnou oblékáme vodácké hadry. Stěhujeme kajaky na palubu, kam se dá. Místní to zdá se neznepokojuje. Během plavby vítr sílí, objevují se větší vlny, které nás utvrzují v našem správném rozhodnutí nepádlovat. S lodí to slušně houpe, dostáváme zákaz chodit na palubu.

Solovetskiye Ostrova

Solovky, nebo také Slavičí ostrovy nás vítají deštěm a větrem. Máme na sobě oblečení do vody, nevadí nám to. Znovu přetahujeme naložené lodě, tentokrát na pevninu. Mám z toho přenášení vytahané ruce jako opice a bolí mě záda. Snad se to spraví. Kamarádům se nechce pádlovat. Dost tady fičí. Jura vyjednává s místním dělníkem ubytování v jedné skladištní hale. Je tam strašný bordel a prach. Za ten svinčík chce 500 rublů, cože?! Říkám, že zadarmo je to drahé. Nakonec kempíme venku před skladem, na závětrné straně. S Davidem spíme pod starým, snad vyřazeným návěsem. Ostatní stanují. Nejsou tady komáři, asi proto, že je tak hnusné počasí. Přestává pršet. Děláme večeři, na počest příjezdu lehce slavíme. Našel nás místní toulavý pes, vlastně fena. Tak dlouho kolem nás poskakovala, až jí snad každý hodil něco k snědku. Držela se nás jako klíště.

Ráno zase stěhujeme lodě k moři, nasedáme a začíná se dělat hezky, tedy na místní poměry. Pádlujeme kolem pobřeží na jih. Cestou hledáme „kámen úmluvy“, alias „Переговорный камень“, marně. Při poskakování po břehu potkáváme otce se synkem, zjišťujeme, že jsou to Finové a otec zná Českou republiku. Na seveřana je dost ukecaný. Pádlujeme dál, cestou objevujeme několik tuleňů. Přistáváme u Zaječích ostrovů. Je tady kostel a jakési labyrinty. Myslel jsem že budou větší. Jsou to záhonky a uvnitř jsou cestičky. Dost tady fouká, když se člověk nepohybuje, tak i ve vodáckém není vedro. V závětří zase žerou komáři.

Pádlujeme dál, na jihu Solovek zabíráme jeden ostrov, prže na pobřeží v trávě je strašně komárů. Tady ve vřesu jich naštěstí tolik není a víc tu fouká. Je tu hodně všemožného ptactva. Dost dlouho jim trvá, než se z naší návštěvy uklidní a přestanou řvát jako pominutý. Na pobřeží rozděláváme malý ohýnek, učím se používat vařič dřívkáč co jsem vyhrál v tombole na 106. Hlavně rozdělávání ohýnku mi ze začátku moc nejde. Naštěstí na to mám celý večer, prže tady není tma. To mi připomnělo, čelovku jsem si vzal zbytečně. I kolem půlnoci, i když slunce na chvíli zaleze za obzor, se dá pořád číst. Pro jistotu stavím přístřešek z plachty a vodovodních plastových tyček, které mi vyrobil Ricco. Jsou super. Ráno nás probudilo nádherné počasí. Jak je pořád vidět, ztrácím orientaci v čase. Ostatní ještě spali, mám spoustu času. Ranní cvičení čchi-kungu při šumění moře a křiku racků je super. Po sbalení věcí si ještě na chvíli lehám u ohně na deku a pravděpodobně usínám. Ostatní se pomalu probouzejí. Začínám mít dojem, že tahle plavba bude o pohodě. Nakonec přeci jen vyplouváme. Cestou se nám ztrácí Drobek, v tom samém místě si taky nejsme jistí navigací mezi ostrovy. Nakonec obojí dobře končí. Pádlujeme dál, čeká nás nejužší místo mezi ostrovy, jakýsi malý průliv a podle mapy je přes něj most. Na místě zjišťujeme, že most je vlastně hráz z kamenů, se třemi malými oblouky a jen v jednom je trochu vody, akorát na kajaky. Samozřejmě proud teče proti nám. Naštěstí není silný, ale upádlovat ho v mělké vodě a v úzkém tunelu, není nic moc. Nakonec to dávám, ostatním pomáhám s plavbou. Jen u Davida vítězí hrdost a dává to bez pomoci. Za mostem, ve skupince ostrovů je přestávka na oběd. Není kam spěchat. Odvážnější z nás se koupou. Spekulujeme o možnosti nabrat vodu z potůčku na protilehlém břehu. Po vyplutí beru celé dva litry, budou se hodit. Voda z něj je taková nahnědlá, ale nesmrdí. Od starších a zkušenějších se mi dostává vysvětlení, voda je z rašelinišť, nebo se slatin a je takhle přirozeně zabarvená. Prý se nemusíme bát, tady žádní lidé nejsou. Měla by tedy být 100% bio. Počasí začíná být na ruské poměry skvělé. I největší zimomřivci sundavají vodácké bundy, je v nich strašný hic. Odbočujeme do zátoky, rozlohou odhadem jako několik Lipenských nádrží dohromady. Opět máme pochybnosti s navigací, přeci jen tady není žádný orientační bod, zato spousty ostrovů. Zjišťuju, že vytisknutá mapa z Google Earth je na nic. Doplouváme do něčeho co připomíná na místní poměry malý přístav. Dozvídám se, že budeme shánět dopravu pro lodě zpátky do místa, kde jsme začínali. Vydáváme se s Davidem na průzkum. Na to, že to má být silnice, je to spíš horší polňačka. Po pár kilometrech přicházíme ke klášteru, chvíli se rozhlížíme, nakonec se David dává do řeči s našincem. Ten nás dováží k týpkovi s nákladním autem. Domlouváme se, povinně chválíme skleník paní domu a na oslavu jdeme do hospody. Na místní poměry je dost luxusní. Pivko nám ale čepují celou věčnost, máme žízeň jako vlci, zvlášť v takovém hicu. Dávám si ještě „bliny“, což jsou něco jako naše palačinky. Popíjíme, relaxujeme, až zahlédneme jak nám chlapík s náklaďákem ujíždí. No nic, platíme a jdeme ještě nakoupit a zpátky ke kamarádům. Potkáváme je v půli cesty s naloženýma loděma. Nasedáme na korbu a vjíždíme do vesnice jako dobyvatelé. Parkujeme u mola. Vůbec se mi tady nelíbí, ve srovnání s panenskou přírodou je v přístavu všechno špinavé, neutěšené. Ale co se dá dělat. Večer diskutujeme jak dál. Část skupiny, vedená Drobkem, chce zítra na trajekt a pádlovat po pobřeží. My ostatní bysme rádi zůstali u původního plánu. Nakonec, po posvěcení Jury, se bojůvka od nás skutečně odtrhává. Dnes kvůli komárům s Davidem spíme na ochozu stanice na měření vody, což je dřevěná bouda na kůlech. Ráno zamáváme druhé skupince na pozdrav a sami vyplouváme lehce na sever, prozkoumat staré chovné nádrže na ryby. Nic moc k vidění tady není, pádlování alespoň zpestřuje Jurův výklad. Kde ten chlap bere tolik informací, to musí být opravdový fanoušek Ruska , říkám si. Pádlujeme zpátky k jihu, konkrétně na Malý Zaječí ostrov. Cestou se pokoušíme znovu nalézt „kámen úmluvy“, to se s pomocí místních daří. Myslel jsem, že bude víc vidět, málem jsme ho na pobřeží přehlédli. Zpátky na moře, cestou trochu prší. V dálce občas zahlédneme běluhu. Na břehu dáváme pauzu, chceme nabrat síly na přepádlování zpátky na pevninu. Moře bývá v noci klidné, toho hodláme využít. Večeře, koupání, trochu spánku. O půlnoci vyplouváme, což není problém, protože je pořád vidět.

Dnes je čtvrtek 23. června. Máme za sebou lehce dramatický přesun z Malého Zaječího ostrova, přes maják, do systému ostrovů před přístavem Kem. Vypluli jsme o půlnoci za bezvětří. U majáku, který je zhruba v půlce cesty začalo foukat přímo proti nám. Prohlídku opuštěného majáku necháváme na jindy, ke spokojenosti stačí zvědaví tuleni. Ani před námi neutíkají, pravděpodobně vidí kajakáře poprvé v životě. Co je zvláštní, kolem ostrova je celkem silný proud, smůlou pro nás opačným směrem než máme my. Je mi zima. Měl ses víc obléct , říkám si. Chystám se preventivně vyčůrat, což u mě znamená se skoro celý vysvléct z obleku. Ale radši to podstupuju, je to lepší, než mít na moři o nepříjemnost víc. Příště si koupím kalhoty se zipem! Divím se rozhodnutí Jury pokračovat dál. Vítr, zhruba ¾ metrové vlny a proud jsou nepříjemné a Jura s Lídou pádlují i bez toho dost pomalu. Blížíme se k malému ostrovu hned vedle majáku. Od něj změna kurzu na skupinu ostrovů před námi. Čeká nás odhadem 8 kilometrů pádlování v protivětru a ve vlnách. Zhruba v půlce cesty, kdy se na pevnině dají rozlišit lesy, zjišťujeme že stojíme na místě, spíš couváme. David dostal nápad, měníme kurz šikmo na vlny, víc k jihu. To se ukazuje jako dobré rozhodnutí. Motivujeme Lídu k rychlejšímu pádlování. Jura se nám ztrácí. Nakonec to dáváme, doplouváme k prostřednímu ostrovu. Po necelé hodině se shledáváme i s Jurou a Honzou.

Den na to sedáme do kajaků a vyplouváme ráno kolem půl šesté. Je zvláštní, že nám stačí jen pár hodin spánku. Asi abychom se nenudili, hned za ostrovem se dostáváme do proudu. To jsem ještě neviděl. Na moři mezi ostrovy teče nefalšovaná řeka. Jsou vidět proudy, vracáky, víry. Chvíli blbneme na rozhraní, ale smůlou pro nás, proud teče opačně, než my chceme. Nemá smysl se s přírodou prát, v klidu si počkáme, až příliv ustane. Mezi tím připravujeme svačinu, David se vydává na lov ryb, cvičím můj oblíbený čchi-kung. Po zmírnění proudu pokračujeme dál. Máme pohodové tempo, na mě až příliš laxní. Při přejezdech jsme zase rozprskaní po moři. Disciplína zdá se, nám pořád dělá problémy. Jeden přejezd mezi ostrovy dělá Lídě problémy. Dáváme proto přestávku, kterou využíváme na oběd, opalování, prostě klasika. Před koncem cesty kolem Janostrova začíná nepříjemně foukat předobok, ale to už jsme těsně u přístavu.

Opět na pevnině

Je sobota 25. června. Včera jsme dopádlovali zpátky do města Рабочеостровск. Při té příležitosti slavíme Lídiny narozeniny a trochu se opíjíme v místní hospodě, kterou známe z příjezdu. Večírek končíme Lída, Jura, David a já v altánku s nedopitou lahví vodky. Nedělní ráno je slunečné počasí a začíná pařák. Nakupujeme zásoby a chystáme se vyzvednout odpadlíky. Před Bělomorskem, uprostřed tajgy se nám rozbíjí motor. Sedíme v autě, Jura řeší telefonáty s pojišťovnou. My ostatní se pokoušíme nějak zabavit. Jíme, čteme, spíme. Potřebuju na záchod. Lezu z auta, jdu jen kousek od silnice a za chvíli jsem obalený komáry. Tak rychle se mi vysr… ještě nepodařilo. Čas ubíhá, po několika hodinách dohadování nám operátorka z pojišťovny oznamuje, že pro nás nemůže nic udělat, jsme podle nich moc daleko od civilizace, ať si poradíme sami. Alespoň nám dává číslo na ruskou odtahovku, co mají nasmlouvanou. Ty nás odtáhnou, ale bez vleku. To je pro nás nesmyslné. Voláme proto Arturovi o radu co s motorem. Na to reaguje, že nás odtáhne k sobě do dílny. To odtáhneš přes 200 kilometrů dodávku s pěti lidmi a vlekem? divíme se. A skutečně, přijíždí i se svými kamarády v obouchané staré Ladě. Tohle auto že nás odtáhne? No v Rusku je vlastně všechno možné. Už jsme ostatně dostatečně otupělí z dlouhého čekání v autě. Navazujeme auta k sobě a vyrážíme. Na benzínce kupujeme ještě jedno pořádné lano. Jeden kopec nedáváme, je potřeba aby všichni zatlačili. Zase nasedáme, cestou ještě trháme lano. Předjíždějící řidiči, hlavně kamionů z nás jsou trochu nervozní, tak velkou soupravu nečekali, ale nic se po cestě nestalo. Nakonec dojíždíme, jsme zachráněni od smrti uštípání hmyzem, hurá!

Znovu u Artura

Arturovi rodiče nás hostí pirohy a čajem ze samovaru. Dokonce nás nechávají kempit u nich na zahradě . Sice se víc podobá staveništi, ale pro nás je to ráj. Dokonce máme k dispozici boudu s televizí! Vypadá to, že jsme pro ně celkem exoti. Artur zjišťuje závadu, je to to, čeho jsme se obávali. Potkali se ventily s pístem. K tomu je ještě ulomená hřídel od napínací kladky rozvodů a rozlomené cosi u motoru. Objednáváme díly. To chvíli potrvá. Mezitím táta Artura spravuje Jurovi zlomenou hůl. Je krásné počasí, jsme v městě Медвежьегорск, vypadá to, že máme dost času na prohlídku. S pádlováním po Petrohradě už nepočítáme, časově bysme to nedali. Chodíme se koupat do Oněžského jezera, nakupovat do supermarketu Pjaťorka, i k místním obchodníkům. Aleš objevuje místního rybáře a jeho udírnu. Ryby jsou sice trochu tučnější, ale výborné. Různě se potloukáme po městečku. Čas utíká a já se začínám obávat, jestli stihnu další pádlování ve Švédsku. Artur je šikovný chlapec, ale podle kamarádů si zbytečně komplikuje práci na autě. Organizace práce tady v Rusku je zřejmě neznámý pojem. Jelikož roaming je tady hodně drahý, posílám známým SMS s prosbou o zjištění alternativní dopravy buď zpátky k nám do Čech, nebo rovnou do Švédska. Ani jedna z nabýzených možností se mi nelíbí. Už málem odjíždím s Alešem vlakem do Petrohradu. Ale osud tomu chtěl, že u kasy nebrali karty a bankomat u nádraží mi odmítl vydat hotovost, tudíž zůstávám. Ten den rezignuju na všechno, nechávám svůj osud prozřetelnosti. Je vedro, většinu dne se povaluju na dece ve stínu. Na pláž k jezeru jdu až navečer, nechci se spálit. A světe div se, Arturův kamarád Anton našel kdesi na internetu levné letenky Petrohrad – Praha. Stály polovic než obvykle. Je nám to podezřelé, ale nabídka je příliš lákavá. Dokonce nabízí odvoz na letiště. Tomu se ani nechce věřit. Ptáme se na cenu, po chvíli se dozvídáme deset tisíc. To vychází na každého dva a půl. Za vlak bysme dali necelé dva plus taxík z nádraží na letiště. No, necháme mu vydělat. Domlouváme odvoz na brzkou ranní hodinu. Anton přijíždí na čas! Na Ruské poměry neskutečné. Na terminálu letiště Pulkovo o našich letenkách dokonce vědí, procházíme celnicí, jedna holčina v uniformě mě posílá na rentgen, druhá mě lehce vyslýchá, jestli já jsem skutečně já a už vidíme letadla. Za dvě hodiny jsme v Praze. Takže nazdar, sláva výletu, všechno se stihlo, jen to pádlování v Petrohradě necháváme na příště.