Úštěk

Tahle akce by se taky mohla jmenovat 24 hodinovka Kokořínskem. Letošní velikonoční vandřík se nám rozpadl. Do poslední chvíle nebylo jisté, jestli Ujo kvůli jakési viróze pojede, Jarda z neznámých důvodů stávkoval, ostatním byla zima. Měl jsem od pátku sbalené věci, a když bylo venku tak krásně zima a větrno, proč sedět ve vyhřátém v bytě. Narychlo mě napadnul náhradní plán vyrazit někam poblíž. Úštěk se zdála dobrá volba. Odtud do Mšena a tam na vlak zpátky na Mělník. Dokonce jsem vyrobil vařič "dřívkáč" z plechovky od ananasů s plánem ho vyzkoušet. Venku pořád mrzlo, tak v mém starém batohu zmizely rovnou dva spacáky. Jeden třísezóní a druhý letní. Obléknu je na sebe systémem matrjóška. Těžkou zrcadlovku nechávám doma, je pod mrakem a nevypadá to že se vyčasí.

Už se vezu ve vlaku, občas zahlédnu nesmělé slunce. Začínám si vyčítat, že beru zbytečně s sebou dva spacáky. Při přemítání jestli mám všechno si vzpomínám na stanové kolíky. Samozřejmě zůstaly doma. No nic, nějak si poradím. V Litoměřicích mě čeká obvyklá pakárna s přesunem na druhé nádraží, což je přes půlku města. Jsem na místě, vlak jede až za půl hodiny. V nádražní hospodě dávám jedno (opravdu jen jedno) pivo. V Úštěku je nějaký jarmark a za vstup do centra chtějí zaplatit. Odmítám a pod hradem hledám žlutou turistickou. To se mi po chvíli daří. Cesta vede nejdřív po silnici, potom po řádně zablácené cestě. Po chvíli konečně les. Kupodivu je tady všude sníh. Trochu to klouže ale dá se. Hned u rozcestí potkávám partičku trempíků, vypadá to že si rodiče s dcerkou a jejím přítelem vyšli. Trochu zbloudili a ptají se mě na cestu. Jsem tu prvně, takže ode mě žádné rozumy nenajdou, zato lehce pokecáme. Jdu dál, cesta stoupá až k hradu Heffenburg. Dokonce je tady roztopené ohniště. Odolávám a mažu dál. Za obcí skalka potkávám další partu, spíš rodinku. Znovu se mě ptají na cestu, tentokrát hledají jakéhosi "Netopýra". Prý je to skalní převis, kde chtějí přespat. Kus cesty máme společný. Netušil jsem že tu bude takový provoz. Dorážím na vyhlídku s názvem "Husa". Je kolem šesté hodiny a rozhoduju o přenocování zde. Je tu i celkem slušný převis. Sice hned nad cestou, ale nechce se mi hledat nic dalšího, za chvíli se stmívá. Jsem líný stavět hamaku, zvlášť když nemám kolíky. Zkouším můj provizorní vařič. Sice hoří, ale není to ono. Jídlo v něm nejde ohřát, má malý tah a dřevo je pěkně zmrzlé. Na cestě se už za šera objevuje dvojice snad trempíků. Něco málo sním, zapiju čajem s termosky a jdu si lehnout. Spacáky nezklamaly, zima mi rozhodně není, dokonce nezapínám krční límec a povoluju šňůrku kolem hlavy.

Ráno vylézám ze spacáků něco asi v půl osmé. Pokouším se znovu roztopit "dřívkáč" jinou technikou - neúspěšně. V létě se suchým dřívím be to nebyl problém, teď jsou trochu drsnější podmínky. Snídám z domova uvařené vejce, lučinu a fokáču. Balím a jsem opět na cestě. Jdu stále ve sněhu, většinou přemrzlém. Výstup na Čap je dobrá rozcvička. Kdyby se po obloze nehonily mraky, mohl by být krásný rozhled. Dokonce je tady, nejspíš umělá, jeskyně. Kolem jedenácté míjím Zakšín, jak se dozvídám v němčině znamená "slepá kolej". Taky totiž končila trať z Hamburku a Drážďan. Výstup na Pustý zámek je do pořádného kopce, ještě že mám dobré podrážky, občas to slušně klouže. Dávám pauzu na lehký oběd, poslední vajíčko, fokáča a otvírám pytlík s buráky. Zapíjím posledním hltem čaje. Objevuju ještě nevyhaslé ohniště i s otopem. Svádí mě si na něm uvařit ovesnou kaši. To by ale znamenalo zdržení kolem hodiny. Odolávám a zvedám kotvy. Pár schodů vytesaných ve skále a pokrytých ledem si žádá několik gymnastických prvků. Nakonec to s odřenýma ušima dávám. Odtud už je cesta chodivá. Tedy dokud se přede mnou neobjeví Nedvězí. Posledních pár set metrů je slušný krpál. Najedno stojím navrcholu, vítr skučí, je zima. Ani nesvačím, jdu dolů do obce, do závětří. Za obcí na rozcestí je odpočívadlo. Dávám si zaslouženou pauzu. Z batohu vybaluju poslední tatranku, potom to odnesou datle. Ty jsou opravdu hodně sladké. Mám ztrátu oproti plánu necelo hodinu. Nevím proč, ale od rána se honím za kilometry. Možná za to může vidina hospůdky na Ráji. Začínají mě pálit chodidla. Vypadá to na klubající se puchýře. S tím nic nenadělám, jdu dál do Střezivojic. Tam mám na výběr. Po modré dolem a dál do Vojtěchova, nebo po žluté vrchem rovnou na Ráj. Vybírám žlutou. Kousek v lese je další odpočívadlo. Chvíli posedím, dávám si do kapsy pár ořišků a jdu dál. Značka se mi za prvním stoupání samozřejmě ztrácí a nezpraví to ani pobíhání v mladém lesíku. Volím alternativu přes pastviny. Přelézám ohradník a jdu raději podél lesa, než rovnou. Blížím se ke statku. Naštěstí nikoho nepotkávám. Po pár kilometrech pastviny končí, znovu přelézám ohradník a ocitám se na rozcestí, které potřebuju. Dokonce jsem si jedno stoupání ušetřil. Odsud už je to na křižovatku kousek. Potkáváme se s onou dvojicí z pátečního večera. Poklábosíme, chlapi mi nabídnou čaj s rumem. Docházím na Ráj. Je kolem půl čtrvté, před zhruba 24 hodinami jsem vycházel z Úšteka. V nohách mám asi 40 kilometrů. Přiznám se, jsem celkem unavený. V restauraci si dávám kančí kýtu, čaj, pivko a kofolu. Začínám řešit problém s dopravou. Původně jsem chtěl dojít do Mšena na vlak, to jsou další asi 4 kilometry. Jednak se měnil čas a já nevěděl co platí, ale mohl bych se zeptat. Měl jsem zjištěné vlaky jako poslední v 18:11. To by znamenalo rychle zaplatit a skoro utíkat. Další vlak jsem odhadoval za další 2 hodiny, to je dost pozdě. Zavolal jsem tedy Honzovi a on pro mě přijel. Na Mělníku jsem byl co by dup.