Trek po Nízkých Tatrách
A je to. Cestovka nám oznámila, že mají plno. S Jirkou jsme si volali o téhle nepříjemné skutečnosti a napadlo nás, zorganizovat akci sami. Dali jsme kamarády hlasovat o víkendu, kdy by mohli jet všichni, což se nakonec podařilo, hurá. Jirka zamluvil chaty, prže v Nízkých Tatrách se nesmí spát v přírodě, na mě bylo zajistit jízdenky. To se ukázalo, jako slušný oříšek. Zkoumáním různých druhů vlakových spojení jsem strávil několik odpolední. Nakonec vyhrálo spojení Včasná jízdenka Evropa – Slovensko. Specifikem téhle jízdenky je, čím dřív ji koupíme, tím je levnější. Neváhám a hned první dny co je v předprodeji kupuju. Kvůli tomu se registruju do systému ČD, ale ouha, nedaří se mi zamluvit lístky do jednoho kupé, aplikace mi nabízí jen automatický výběr místenky. Jdu tedy na pokladnu. Tam se mimo jiné dozvídám, že poplatek 50 Kč za to, že kupuju u přepážky, není vázaný na samotnou koupi ale na osobu. Takže nás ČD navíc zkasírovali jen na cestě tam o 250 Kč.
V tak vysokých horách jsem pěšky ještě nebyl, se zkušenějšími kamarády se domlouvám, co si mám vzít s sebou. Spíme po chatách, tak toho člověk moc nepotřebuje, ale nějaké oblečení, spacák a trochu jídla je dobré si vzít. Dokonce na túru kupuju trailové běžecké boty, prže v těžkých pohorkách se mi jít nechce. Jirka vyhrožuje hned první den trasou dlouhou 26 Km s převýšením kolem 1700 m. Blázen, říkám si.
Setkáváme se, jdeme na pivko a za chvíli už jedeme směrem k horám, přes noc, v lehátkovém vagónu. Kluci vedle v kupé objevují jakési ženy, nápadně připomínající učitelky. Ani nevím, jak k tomu došlo, už během prvních chvil jízdy jsou všechny zásoby alkoholu vypité. Ještě že borovičku nemusím, to mě zdá se, zachránilo. Budí nás slunečné ráno, z vlaku máme nádherný výhled na kopce. Ani se mi nechce uvěřit, že na podobný vystoupáme. Rozhoduju se a jdu s klukama jejich šílenou trasu. Jirkové to mají jako tréning na Rumunsko. Ještě že tam s nima nejedu, říkám si. Ujo se od nás v Ružomberoku odtrhává a jede busem do Liptovské Lúžné. My ostatní se posilňujeme v kiosku a míříme do Donoval. Je krásné počasí, v lese je příjemně a nás čeká jen cesta do kopce. Ještě že nevím, kam až potřebujeme dojít, jinak bych z toho jistě dostal splín. Jirka nám se svými dlouhými nohami podle očekávání mizí za obzorem. Se Špágrem nespěcháme, není dobré přepálit začátek. Na každém kopci se kocháme, svačíme, fotíme. Sestup z Kozího Chrbáta do Hiadelského sedla je peklo. Tady prvně lituju, že jsem si nevzal pohorky. V nízkých běžeckých botkách je to záhul na kotníky. V sedle, v bivaku, obědváme. Potřebujeme si odpočinout, zvlášť když jsme při sestupu viděli kopec, na který máme vylézt. Vůbec se mi nahoru nechce, naštěstí nevím, co nás čeká. Výstup na Prašivou nemá konce, převýšení kolem 600 metrů je znát. Začínám mít nouzi o vodu, v sedle jsem si měl u pramene naplnit lahev, vyčítám si. Nahoře si vychutnávám odpočinek, svačinu, slunění a potřebný stečing unavených svalů na nohách. I tak se nedočkávám kamaráda, co jde za mnou. Chochule se mi pletou, nicméně stále jdu. Už je odpoledne, potřebujeme dojít do chaty, což je ještě pořádný kus cesty. Pod jedním kopcem se potkávám s dlouhonohým Jirkou a společně jdeme k Sedlu pod Skalkou, kde se na hřebenovku napojil Ujo. Cestovat s ním mi připadá spíš jako poklus, než pohodová chůze. Na rozcestí odpočíváme, svačíme, větráme nohy. Po delší chvíli Špágr přichází, hurá. Klasický syndrom posledního, my bysme nejradši pokračovali, ale kamarád si pochopitelně potřebuje odpočinout. Chvíli ještě zevlíme, mezitím Špágr usíná. Probouzíme spáče a jde se dál. Přistihuju se, že chodím už automaticky. Přestávají mě znervózňovat výhledy na kopečky před námi, na které hodně pravděpodobně vystoupáme. Ty skoro kruhové rozhledy na každém kopci jsou pro mě novinka. Nikde žádný les, co by bránil kochání se, jen tu a tam zakrslé borovice. Obzor je v modrém oparu, nemá cenu fotit krajinky do dálky, nic by z toho nebylo. Docházíme podle kamarádů k jakýmsi známým kamenům, za kterými by už měla být chata, kde spíme. A skutečně, za chvíli vidíme Ďurkovu útulňu. Ujo se tady už stačil seznámit s obyvateli. Vevnitř sice chata smrdí zatuchlinou, ale dá se to přežít. Objednáváme večeři, popíjíme místní plechovkové pivko, když tu vidíme přicházet dvě postavy v oblecích. Jako že v kvádru! To budí zaslouženou pozornost. Kluci jsou studenti z Brna a jeli sem rovnou ze zkoušek stopem. Borci. My řešíme všemožné outdoorové hadříky a na nich je vidět, že se dá chodit v čemkoliv.
Ráno máme podle Jirky před sebou odpočinkovou trasu, jen kolem 16 kilometrů s mírným převýšením. U lanovky na Chopok bereme za vděk hospodou. Celkem chutný guláš, k němu pivko taky bodne. Pořád se cítím hladový, dávám si jakési domácí buchty, radši velkou porci. Konečně jsem se zasytil. S dlouhonohým Jirkou vycházíme v předstihu, prže má podle předpovědi slušně pršet. Cesta pokračuje po různě velkých kamenech, místy se hůř chodí. Je to pro mě nová zkušenost, ale nové boty i na mokrých šutrech drží jako přibité. Docházíme do Štefánikovy chaty včas, po cestě nás zkropí jen pár kapek. Cítím se dost unavený. V chatě je útulno. Ubytováváme se, dáváme sprchu a hurá do restaurace. Bohužel, na Ujův zrádný nápad hrát karty o panáky souhlasím. Během několika málo kol pro mě předčasně končí večírek a jdu si v pudu sebezáchovy lehnout. Mohl jsem to tušit, v karetních hrách pravidelně prohrávám.
Budí nás nádherné počasí. Po snídani jdeme zpátky k rozcestí, odkud jsme včera přišli. Kluci potřebují pro ukojení svého pudu dobyvatele zdolat Ďumbier, což se jim nakonec daří. V mezičase se vyhřívám na slunci, trénuju čchi-kung, něco fotím, je tu krásně. Kluci se vrací a nás čeká už jen sestup dolinou do Liptovského Mikuláše. Původně jsme chtěli jít po žluté, ale je do 30. 6. uzavřená. Při sestupu dolinou, na štěrkové cestě jdu několikrát málem a jednou doopravdy k zemi, odnáší to bolavý kotník. Nízké běžecké boty nejsou dobré na viklající se kameny. Jedna restaurace nás zlákala na oběd. Když už jsme na Slovensku, dáme si halušky přeci. A za pomoc s přitáhnutím sudu pivka dostáváme od sympatické holčiny zákusek. Vypadá to, že jsou tady příjemní lidé. Dál po cestě, už dole u silnice, jsme ignorovali vstup na vlastní nebezpečí a za chvíli poznali proč. Chybí můstky přes říčku. První brodíme a je to na kluzkých kamenech legrace. Dál pokračujeme radši po silnici, tedy kromě Uja. Ten si vychutnává i poslední brod. Jak jsme přijeli dolů do civilizace, připadá mi město hlučné, špinavé, škaredé. Na vrcholcích jsem byl plný energie, tady je člověk unavený, neveselý. Ani pivko a panák borovičky to nenapravuje. Na zpáteční cestě vlakem se ani neopíjíme.
Přijíždíme ráno do Prahy a v bytě nemůžu vydržet. Je pěkné počasí, musím vypadnout ven. Sice má pršet, ale je mi to jedno. Jsem takový nevychozený. Vybírám si Milešovku. Nestíhám, i díky Českým drahám. Vybírám si tedy náhradní kopeček, Lovoš. Opárenské údolí je fajn, na konci si vzpomínám na útulnou hospůdku. A skutečně, je tam a mají otevřeno. Je to tady načančané jako v Rakousku. Cestou dál do kopce začíná hic. Na vrcholu se poflakuje jakási omladina. Je tady na mě moc hlučno, radši pokračuju dál do Lovosic. Zmrzlina v cukrárně je fajn a mě zbývá jen nasednout do vlaku a vrátit se do Prahy.