Berounské lomy

V pátek kolem poledního první z nás dopajdali na Mělnické vlakové nádraží, odkud měl za chvíli jet přímý vlak do Prahy. Počasí k nám bylo přívětivé, možná až moc. Vedro je to správné slovo, a tak jsme se ještě cestou na nádraží stihli pod batožinami lehce opotit. Michala pronásledovala ze včerejší návštevy hospody běhavka, nic milého.
Světe div se, lokálka jela skutečně na čas, takže hurá do vagónu. zajímavé, když člověk jede na vandr a je naložený celý většonou v dost použitém oblečení, tak si jako na potvoru přistoupí hezké, mladé děvčiny. No nic, Xpoo vytáhl z báglu karty, já ohnivou vodu a taky se to dalo. Cestu do Prahy na Hlavák jsme zvládli celkem v pohodě. Tam nás už čekal další do party a zbývalo se přesunout na Smícháč. Mezitím nás Madys stíhal někde z metra. Chlapci měli hlad a tak zaveleli k nástupu do právě přistaveného vlaku směr Beroun. Zanechali jsme nebohého Mandyse svému osudu a odkvačili s tím že nás dožene buď metrem, nebo dalším vlakem. Za Smíchovským nádražím je na jednom pidináměstíčku zahrádka. Paráda. To ale byla jediná radost. Obsluha dosti vlažná a hlavně zmatená. Pivko taky nic moc. Co nejdřív jsme se zvedli, a protože byl ještě nějaký čas do odjezdu vlaku, odnesla to nádražka. Tady nám pivko chutnalo o poznání lépe. Stihli jsme ale jen jedno a už jsme utíkali (doslova) do lokálky. Za okny se želvím tempem vlekla krajina Prokopského údolí, až jsme po dosti kodrcavé cestě přijeli do Berouna.

Tentokrát jsme si nenechali ujít jakýsi rodinný pivovar Medvěd, kousek za nádražím. Cesta kolem kolejí, pod mostem a za ním nás uvítaly neopravené staré budovy. Vypadalo to jako nějaké gheto, ale nezalekli jsme se a vstoupili do stejně neutěšeného dvora, kde světe div se, v snad jediné opravené budově byla hospoda. Tady nás po nějaké době našel poslední kamarád Jirka. Nezaváhali jsme a ochutnali místní pivo názvu "Zlatý kůň". Zezačátku chutnalo nic, moc a s přibývajícími doušky bylo lepší a lepší. Jídlo taky ušlo a míra rozsezení se stávala neůnosnou, zvlášť kdy nás čekal menší výšlap do kopce. Silou strašlivé vůle, která je nám vlastní, jsme se zvedli, nasadili bágly a cupitali přes most po zelené turistické do přírody.Vedo byl pořád velké. Kluci na mapě našli kousek od zelené nějaký lom, a proč ho tedy neprozkoumat. Cesta k němu byla snažší, než jsem myslel, zvlášť když proti nám chodili lidi s lehátky, karimatkami, dekami a jiným vybavení na válení se u vody. Lom byl ůžasný, neskutečně čistá voda nás okamžitě zákala ke koupeli a dokonce Mandys rozdělal ohýnek. Prostě romantika jako prase. Jenom jakýsi páreček asi neměl z našeho podvečerního příchodu radost. Ale co, borčus jsme moc nedělali :-)

Ráno bylo lehounce pod mrakem, ale koupačka to jistila, snídaně, lenivé balení, obout pohorky a na cestu. Prošli jsme kolem rybníka Suchomasty, kde měl původně být nocleh a byli jsme rádi, že to tak nedopadlo. Bylo tam duslo, vlhko a voda taky nic extra. Šlo se dál, náš cíl bylo zdolání Koněprus. Cesta vedla pořád do kopce. Vyčasilo se, slunce ukazovalo jak umí zatápět. Na asfaltu nebylo příjemně. Ujo nás vedl přes stejnojmennou obec a za ní byl konečně lesík, za to však s luxusním stoupákem. K jeskyním jsme došli řádně zdrchaní, zpocení a žízniví, že v první chvíli ani na pivo nebyla chuť. Po nezbytné relaxaci Mandys s Michalem vnikli do jeskyní, mrknout se na vápenec. My ostatní jsme podřimovali ve stínu a zaháněli žízeň u kiosku. Nechtělo se nám chodit v tom vedru s rancem na zádech, ale nebylo zbití. Naštěstí cesta vedla po rovině , kousek před Sbskem už z celkem slušného kopečka. Odpočinek u pramene Koda a za pár kroků jsme byli v civilizaci. U nádraží nás na chvíli zdržela hospůdka. Z ní si pamatuju pěkné dívčiny a dobré pivko značky Rychtář. Přešli jsme most a neodolali koupeli v berounce. Před námi byl pochod do kopečka k lomům Amerika. Jelikož žaludky mnohých z nás se začali dožadovat náplně, zapadli jsme po cestě do penzionu *DOPLNIT NÁZEV* Příjemná, usměvavá a pěkná obsluha. Nic naplat, jdeme zase do kopce. Na rozcestí u Kubrychovy boudy proběhlo lehké handrkování kudy nejlíp dál. Šlapeme pořád do kopce na Malou Ameriku. Trefili jsme neznačenou odbočku v levo. Malá Amerika, dalo by se napsat jedno velké zklamání. Přístup na pikaču, ale to by se dalo skousnout, horší to bylo s místem na zakempení. Dole u vody do nešlo, štoly jsme neznali, tak jedině nahoře, což je pitomé, ráno se mi dolů na vykoupání chtít nebude. Takže pokračujeme dál k Mexiku. Začíná se stmívat, mám hlad a nohy mi taky naznačují, že je čas k odpočinku. V lesíku u Mexika nám dochází trpělivost a táboříme. Mandys s ohněm opět nezklamal. Během noci několikrát lehce sprchne, ale to nejzajímavější nás ještě čeká. Tím je návštěva divokých prasat a to hned dvakrát. Zjistil jsem, že je docela nepříjemné, když vás uprostřed noci v lese vzbudí prasečí chrochtání a kvikot. Ale přežili jsme.

Ráno je zase pařák. Obhlídneme Mexiko, stavíme se u památníku politických vězňů a dál šlapeme směrem na Velkou Ameriku. Mandys, Jirka a já jsme neodolali a seběhli dolů se vykoupat. Za chvíli u vody byl zbytek tlupy, kromě Uja. Voda špičková, čistá a studená. Ani se nám odtamtud nechtělo ale nechtěl jsem naprudit Uja, který hlídal naší bagáž. Ukázalo se, že jsme skončili s představením akorát včas, turisti se začínali rojit. Cestou do Mořiny se nic, co by stálo za zaznamenání nestalo. Ve vesnici nám padnul do oka restauraci, kde jsme se krapet zdrželi. Bodrý hostinskýnám rozdal jídelní lístky, tři z nás si objednali kuřecí játra se zampiony a pórkem. Ten vyvalil oči na objednávku a šel si popovídat s kuchařkou, cože to tam píše za blbosti. Nicméně jsme svou objednávku dostali :-) Z Mořiny po silnici na Karlštejn: Nuda, nuda, nuda. Cestou se zatáhlo. Pod hradem na lavičce dumáme kam dál. Původní plán dojít do Radotína se otřásá v základech. Nakonec vítězí názor jet zpátky do Berouna a přespat v lomu, jako v pátek. Za mostem, před odbočkou na nádraží je krčma U Ezopa. Divná obsluha, drahota. Proto rychle platíme a jdeme na vlak. Loučíme se s Mandysem, který je na pondělí povolán do práce, ostatní jedou opačným směrem. V klimatizovaném vagónu je veselo, dopíjí se slivovice, kohosi napadne, že bysme mohli vystoupit v srbsku a jít na Rychtáře, případně do penzionu. V berouně odmítneme jít do Mědvěda, zato máme spadeno na Eldorádo, což je restaurace na Jarově. Akorát docházíme a začíná slušně chc… pršet. Naštěstí je to jen větší přeháňka. Na zahrádce pod střechou je fajn. Hostinská nám netradičně podává pivka a jídlo z klasického okna. Po občerstvení míříme k už známému místu. Je tu skoro vylidněno, jen pár potápěčů. Na ohníčku opékáme poslední zásoby, nezbytná koupel a celkem rychle usínám ve spacáku. K ránu se o mě pokoušela zima, ale po zapnutí spacoše jsem na ní vyzrál.

Ráno bylo znovu azůro. Udělal jsem si krátký výlet s foťákem kolem lomu. Jiřina si při vstávání slušně hvul se zádama. Dost ho to bolelo, ale nakonec to rozdejchal. Je vidět, že už nejsme žádní mladíci. A to ještě potřeboval vypadnou celkem brzo kvůli odjezdu vlaku. Snídaně, koupačka, balení a v tom se k jezírku přiřítila doslova výprava jakýchsi mlaďochů s kladívkama. Nelenili a začali mydlit do snad všech šutrů co se jim připletli pod nohy. Po chvíli jsme zjistili, že jsou to němci. Dobalili jsme se, Ujo konečně vylezl z vody (koupali jsme se zásadně naostro) a vydali se na nádraží se zastávkou u Medvěda. Kupodivu do nás pivko moc neteklo, zato o zpestření se postarala celkem zmatená servírka. Nejdřív Xpooovi přinesla jiné jídlo, potom jinou přílohu. Mě pro změnu malé pivko. Asi jsem nevypadal dostatečně žíznivě. Cesta do Prahy ubíhala v uspávacím rytmu. Na Hlaváku nás opustil Ujo, šinoucí si to k Brnu, my sbyvší jsme zapluli k potrefené huse. Tam jsem se rozloučil se zbylými, kteří měli cíl Mělník.

Vandr to byl vydařený, hlavně se mi líbilo prvotřídní koupání, a taky to byl jeden z opravdu mála čundrů, kdy mám moc nepršelo. A ještě jsme měli největší účast v dějinách :-)