Nizozemí - Fríské ostrovy

Pádlování v Nizozemí by mě ani ve snu nenapadlo, kdyby s tím nepřišel Míra. A protože si pořídil i nové velké auto, mohlo se jet. Míra naplánoval splutí jedné říčky a potom pádlování po Wadensee, mezi západofrískými ostrovy. Nápad se mi líbil, Holandsko není od nás tak daleko, zhruba 900 kilometrů a neslyšel jsem, že by tam někdo pádloval.

Nakonec jedeme jen my dva, ostatním se nechce. Nevadí, bude to komorní. Dohadujeme se, co kdo vezme. S Mírou jsem na delší akci ještě nebyl, netuším, co bere za vybavení. Postupně redukujeme věci. I tak mi při balení přijde, že toho mám nějak hodně. Do poslední chvíle se rozhoduju o výběru spacáku. Nakonec měknu a beru teplý tří sezónní. Shodou okolností jsem před pár dny pořídil z bazaru fotoaparát Canon EOS 100D. Je to nejmenší zrcadlovka na světě. Myslím ideální na takové akce jako lepší foťák. Z výbavy dokupuju pytlíky na ruce a malý lodní pytel. Rozmýšlím se ještě nad vodáckýma kalhotama a botama, ale nakonec nechávám rozhodnutí na později. Měním asi 100 eur, kupuju zásoby jídla a vína na cestu a můžeme jet.

Setkáváme se v sobotu ráno v loděnici. Po mírném zmatku s nekompatibilním střešním nosičem odjíždíme. V Německu nám přestává fungovat navigace, ještě že jsem si stáhnul offline mapy. Ručně navigovat podle turistických map je hodně nešikovné. K večeru, už za šera přijíždíme na parkoviště ke kempu. Míra slibuje hospodu. Nacházíme ceduli Seawolf, jdeme podle šipek a skutečně, hospoda a otevřená. Vypadá to, že tu milují Elvise, jeho fotky jsou všude. Na baru je několik důchodců. Pivo nám nabízí lahvový Heineken. Po vypití a kostrbaté domluvě dostáváme místní Amstel. To už přichází dvě blondýny a dávají se s námi do řeči. Pořád se ptají jestli máme boat – loď. Yes, of course, we have a boat, kayak, sea kayak. What is it a kayak? Dostává se nám odpověď. Z jejich slov mlhavě tušíme, že pravděpodobně fungují jako společnice pro osamělé jachtaře. Že bysme příště vzali debl kajaky? :) Potom si ještě vzpomínám nějaké panáky na baru a jak jsem zafičel u auta do spacáku. Hned první večer se tedy dost povedl.

Ráno snídáme, sušíme spacáky na slunci a pomalu se schyluje k mé neoblíbené činnosti, prvnímu balení do kajaků. Zjišťuju, že táhnu spoustu jídla. Část nechávám v autě. I tak je loď dost těžká. Dnes je víc než vhodné vypít plechovku tupláku Faxe, co jsem koupil ještě na benzínce. Spouštíme lodě na vodu a odrážíme. Mám novou šprajdu od Stanďocha, je skvělá. Plujeme kolem diesel přečerpávací stanice Electra dál, jak si myslíme po proudu do Zoutkampu. Po chvíli mi přijde zvláštní, že nám slunce svítí spíš do obličeje a řeka se zužuje. Pádlujeme dál. Před námi se objevuje městečko. Jediná civilizace co podle mapy má být mezi námi a mořem je Zoutkamp. Přivazujeme kajaky k molu a jdeme se podívat na souš. Míra nadšeně říká cosi o obchodu s čerstvě grilovanými rybami. Po krátkém hledání, rozhovoru s místním mládencem a konečné porovnání naší polohy s GPS zjišťujeme, že jsme úplně jinde. Jak už zřejmě tušíte, jsme zhruba 16 kilometrů proti proudu ve městě Garnwerd. Jak to, že jsme minuli řeku? Vždyť u kempu je jen slepý kanál? Záhadu nám objasnila až mapa v mobilu. Po levé straně, hned za přečerpávačkou, jsou malá zdymadla a do nich je svedená celá řeka. To je možný snad jen v Holandsku. No nic, pádlujeme zpátky. Ještě před nasednutím do lodí se s námi dává do řeči jeden Holandský postarší pár a chlápek nás odrazuje od pádlování na Wadensee. Podle něj je to Very dangerous . No, uvidíme. Pozdě odpoledne doplouváme na místo, kde jsme ráno začínali. Už po cestě se mi nelíbí obloha, vypadá to na bouřku. Míra chce tábořit alespoň kousek dál. Tábořiště za parkovištěm, kde máme auto se mi ale zdá ideální. Je kryté stromy před větrem ze všech stran, má záchod i umyvadlo. Nakonec přeci jen kempíme na stejném místě, kde jsme vyplouvali. Je to potupa. Zvedá se vítr, trochu sprchne, jsme rádi, že máme plachtu nad hlavou a nefouká tady.

Ráno už jsme při balení rychlejší, skáčeme do lodí, necháváme si otevřít vrátka a pádlujeme, tentokrát už správným směrem. Podle internetu je v pondělí rybárna zavřená, ani se neobtěžujeme vylézat z kajaků. Už od včera si zvykáme na čilý provoz na řece. Je krásně, ale ne vedro, ideální počasí na pádlování. Vplouváme do delty řeky a mezi ostrovy se proplétáme až k hrázi, co odděluje řeku od moře. Taháme lodě na břeh a zkoumáme, kudy se dostaneme na druhou stranu. Objevujeme zdymadla, hurá. Pádlujeme k nim, za námi pluje velká loď, vrata se otvírají a vplouváme. Není to nic pro klaustrofobiky. Konečně jsme na moři. Zdravíme se s ním, nečekáme a pádlujeme přímo na ostrov s nevyslovitelným názvem Schiermonnikoog. Někde za půlkou cesty Míra pronese: Hele, to je divný, ty ptáci stojí ve vodě . Skutečně, za chvíli pod kajakama nemáme dost vody ani na pádla. Bereme nejkratší cestu k plavební komoře označenou bójemi a tím si cestu dost prodlužujeme, prže potřebujeme obeplout velkou písečnou dunu. Bóje nás dovádějí k přístavu trajektů. Posledních zhruba 100 metrů pod loděmi už nemáme vodu, přenášíme je po bahnitém dně na břeh. Ze včerejšího i dnešního pádlování jsem unavený, přece jen je to nezvyk pádlovat s naloženým kajakem přes 30 kilometrů denně. Kempíme rovnou v přístavu, jednak proto, že je celý ostrov ptačí rezervace, druhak se nám už nikam nechce. Tedy mě se nechce. Obhlížíme malý přístav, jdeme se projít na ostrov, hrajeme si s myšlenkou půjčit si kolo a prozkoumat ho. Nakonec se shodujeme, že zítra pádlujeme dál, k ostrovu Ameland. Ráno, za začínajícího odlivu vyplouváme. Na moři je to fičák, nepotřebujeme skoro vůbec pádlovat a plujeme jako namydlení. Včerejšek nás naučil volit si trasu podle bójí, co vytyčují plavební dráhu. Jinde není dost vody ani pro naše kajaky. Navigace z kajaku se stává obtížnou, sedíme nízko, na obzoru je opar, nízké ostrovy v něm nejsou vidět buď vůbec, nebo jen náznaky. Mapy mám až navazující oblasti. Udělat si náměr a jet podle kompasu tady nefunguje, při vyhýbání se mělkému moři pořád kličkujeme. Jak se blížíme pevnině, odliv nabírá na síle. Odhadem kilometr od pobřeží jsme na suchu a moře se dál ztrácí. Teď už nemůžeme ani zpátky. Pro takové případy vzal Míra svá nová kolejda. Tahat naložené lodě, byť na kolečkách, po bahnitém dně je fuška. V takovém terénu jsou mé kroksy boty nepoužitelné. Každou chvíli mi bota zůstane uvězněná v bahně. Jsem z toho otrávený, unavený a zabahněný. Lodě taháme na jakési molo a odpočíváme. Převlékáme se do civilu. Je hezky, jdeme se civilizovat do vesnice. Pořád mi nesedí tvar pobřeží s mapou ostrova. nevydržím to a aktivuji GPS v mobilu. Do Prčic, my nejsme na Amelandu, ale na kontinentě u jakési vesnice Paesens-Moddergat, zjišťuju skutečný stav věcí. Alespoň tady mají větrný mlýn a rybářské muzeum. Máme dost času, moře na půl dne zmizelo, mrkneme se tam. Aby toho nebylo málo, podle předpovědi má zítra sílit vítr až na 8 metrů za sekundu a pozítří ještě déšť. Při procházení vesničky si zvykáme, že se tady všichni zdraví. Nezbytné hi se stává až otravným. Domky i zahrádky tady mají příkladně udržované, místy až kýčovité. Malé plůtky, chodníčky, úzké silnice. Okna mají většinou bez záclon, nebo žaluzií. Ještě cupitáme k mlýnu pro nezbytné foto. Z toho chození, ať už po mořském dně, nebo tady ve vesnici mě slušně bolí nohy. Hospoda otvírá až v pět. Vzdáváme to a jdeme zpátky k lodím. Vaříme jídlo, popíjíme víno z vlastních zásob. Na molu je celkem provoz, každou chvíli se někdo místní dává s námi do hovoru. Postupem času už máme naučené odpovědi, otázky jsou pořád stejné. Holanďani, jak zjišťujeme, jsou hodně přátelští. Večer navrhuju, abychom nocležiště rozdělali na druhé straně cesty, které se mi zdá o pár centimetrů výš. Ještě zjišťuju předpověď počasí, zítra má foukat, pozítří foukat a pršet, popozítří to samé. Je to na pytel. Pořád zvažujeme přepádlování na Ameland. Konečné rozhodnutí necháváme na ráno.

Ráno nás budí poryvy větru do Mírovy úžasné plachty. Nechce se mi ze spacáku, ale nakonec se přeci jen soukám ven. Voda pořád stoupá, ještě že máme věci na druhé straně cesty. Snídáme a při tom zjišťujeme, jak voda stále stoupá, že bysme měli rychle balit, nebo za chvíli budeme ve vodě. Jak rychle to jde vyplouváme na moře. V kulminujícím přílivu a s větrem ze zadoboku je pádlování náročné. V moři jsou proudy, vlny jsou hnané jednak větrem, ale především přílivem a odráží se ode dna. Jak prohlásil Míra: Je to slušný rokenrol . Doplouváme zpátky do přístavu. Pádlovali jsme sice jen několik kilometrů, ale v takových podmínkách nám to trochu sil přeci jen vzalo. Proplouváme nám už známými zdymadly a kotvíme v marině už na sladké vodě. Vítr fičí, na přehradě se dělají nepříjemné vlny. Jak jsme si oblékli civil, pádlovat dál už se nám nechce. Přetahujeme tedy lodě na trávník k odpočívadlu. Z přístavní mapy vyzvídáme přítomnost hospody. Neváháme s návštěvou. Je to zajímavá kruhová, prosklená stavba, uvnitř stylově vybavená. U stropu je zavěšená stará dřevěná veslice, v policích předměty vylovené z moře. Venku je dokonce zrezavělý kulomet. Popíjíme pivko, z oken koukáme ven, jak vítr honí vlny po hladině a ohýbá stromky. Tady v teple je příjemně. Vysoká blonďatá servírka mi jako třetí pivo přináší už jen malé, což nechápu. Zřejmě náznak, abychom už vypadli. V přístavišti je pro nás luxus. Jsou tu sprchy, záchod, umyvadla, neskutečné. Po večeři klábosíme, popíjíme vínko, jdeme spát skoro za tmy. Naštěstí jsme v závětří.

Ráno se dívám na předpověď počasí. Meteorologové jí změnili, dnes vítr a déšť, ale zítra už má být lépe. Smůla pro nás, to už budeme odjíždět. Sedáme do kajaků s domněním, že to nejhorší máme za sebou. To nám vydrží za první zatáčku na jezeře. Vítr se do nás opírá, fouká přímo proti nám. Pádlujeme jako diví, ale postupujeme hodně pomalu. To bude dlouhý , říkám si. Ještě že před ostrovy Nizozemci zatloukli do dna kůly, které tvoří alespoň částečný vlnolam. Smůla pro nás, většinou je tam málo vody. Občas sprchne, ne moc, ale člověku to na náladě nepřidá. Než se dostaneme mezi ostrovy, jsme celkem znavení. Na posledním z nich dáváme pauzu. Dokonce zvažujeme přespání. Nakonec se hecneme, cíl je naše první tábořiště. Těšíme se na rybí streetfood v Zoutkampu. Přistáváme, dáváme lodě na břeh, jdeme ke stánku a on je zavřený. Chjo . Při nalézání zpátky do lodí nám počasí přichystalo pořádnou přepršku s nárazovým větrem. Do kelu, to nemohlo chvíli počkat, než se zašprajdujeme? Posledních pár kilometrů, snad jako omluvu, zažíváme vítr v zádech. Za chvíli v mlze vidíme stožár s vysílači mobilního operátora, který je v kempu, proplouváme malým zdymadlem u přečerpávačky a už kotvíme u auta. Vyzvednout lodě na břeh, rozdělat plachtu, ať nemokneme a převléct se do civilu. Vaříme jídlo, dojídáme a dopíjíme zásoby, ani do hospody se nám nechce. Skončili jsme o den až dva dřív, než jsme plánovali. Zjistili jsme, že Wadensee dokáže být nepříjemné. Vítr a proudy mohou udělat z pohodového výletu náročné pádlování s příměsí adrenalinu.