Javoří hory a Broumovské stěny

Přípravy na vandr jsou za námi, nakládám na Mělníku kamarády a jedeme do Prahy mým malým vozítkem. Na Hlaváku se potkáváme s XPOOem, kupujeme lístky a už si to šineme do Meziměstí. Pár přestupů a ve Starkoči se k nám přidávají Brňáci. Teď už je nás sedm. Kamarádi z Boleslavi přijedou až za dýl, hledáme a nacházíme hospodu. Má poznámka o otevřeném koupališti hned za rohem je nevyslyšena. Zjišťujeme že se spoluvandrovníky z Bulharska, Petrem a Svieti se nějak domluvíme, byť to nebude na velké řečnění. V restauraci to nepřeháníme, potřebujeme stihnout autobus na sedmou. Těsně před odjezdem se k nám přidávají i Boleslaváci. Z konečné je to do zatím mírného kopečka, ale vrcholy hor nad našimi hlavami dávají tušit, že si ještě užijeme. A skutečně, po chvíli se, teď už lesní cesta, slušně naklání a začínám funět. Výstup je naštěstí krátký. Jdeme po státní hranici a kopec před Špičákem kempíme. Ohýnek, buřtíky, pár hltů pálenky a jdeme si lehnout. Zkouším novou hamaku. Je to něco jiného, spí se mi v ní snad ještě líp než ve staré. Jen to vázání je složitější, s tím bych měl něco udělat.

Ráno snídaně, sbalit, utáhnout tkaničky a jde se. Zezačátku je to pohoda, ale to ještě netušíme, co nás čeká. Za chvíli poznáváme výstup na Ruprechtický Špičák. Kopec jako sviňa a protože jsme vyrazili pozdě, přidává se ještě výpek od slunce na ničím nekrytém kopci. Od kamarádů jsem častovám nelichotivými jmény. Naštěstí to vypadá, že nemají sílu mě honit. Na kopci dáváme pauzu a setkáváme se s posledními posilami v podobě Mandyse a jeho Kristíny. Poslední čundry lámeme jeden rekord za druhým. Letos máme hned dvě ženské, nové kamarády až z Bulharska a šlape nás nejvíc v naší historii, celých dvanáct.

Při pohledu na mapu, zhodnocení kolik jsme toho ušli, jak jsme unavení a kde je nejbližší hospoda se morálka dále zhoršuje. Situaci se pokouším zachraňovat poukázáním na pěkná panoramata, marně. Nicméně po odpočinku a oblepení prvních puchýřů jdeme dál, do obce Janovičky. Po mapě to není daleko, ale chodíme z kopce do kopce, rovina neexistuje. Naštěstí jsme před vedrem kryti lesem. Modlím se aby v obci byla hospoda otevřená, jinak bych nestačil utíkat před rozzuřenými kamarády. To se naštěstí nestalo, a tak zůstáváme na oběd. Mladé pohledné servírky lehce nestíhají. Dávám dvě pivka, kofolu, Caesar salát a s několika lidičkama pokračujeme a opět nabíráme výšku směrem ke státní hranici. Ostatní zůstávají v restauraci. Naším cílem je město Broumov. Posledních pár kilometrů vede po polních cestách. I když je pokročilé odpoledne, slunce pole pěkně rozpaluje. Cestou se rozdělujeme do skupinek, podle tohlo jak rychle kdo chodí. Procházíme podhradím, které připomíká slum. Na mostě přes říčku se mě jedna malá cikánka ptala jestli jí nedám telefon. Zajímavé. Ve městě nastává chaos, jak se jednotlivé skupiny snaží dát zase dohromady. Sedím na náměstí a s telefonem u ucha vyřizuju jeden hovor za druhým, úlně jako v callcentru. Mnohdy dostávám úplně protichůdné informace. Tohle se mi na čundru ještě nestalo. Zastavujeme policistu, ten nám radí cestu, samozřejmě blbě. Nakonec se setkáváme v hospodě vedle supermarketu. Sice je tu pomalá obsluha, ale vaří tady. Mám v úmyslu se tu moc nezdržovat, láká mě koupel, buď na koupališti, nebo u rybníka. Bohužel skupina co zůstala v Janovičkách v restauraci přichází dost pozdě a vypadá hodně unaveně. V tu chvíli je mi jasné, že koupaliště nestíháme, snad ten rybník. K němu nakonec skutečně docházíme, tedy po průchodu místním satelitem. Koupačka, ohýnek. Mírnou vadou na kráse je že není kde si uvázat hamaku. Přitom lesík je jen kousek. Jsem málo přesvědčivý, nedokážu nikoho ukecat a samotnému se mi tam nechce.

Nedělní ráno vstáváme zase dost pozdě. Snídaně, koupel, pingl na záda a jde se. U rybníka zůstávají Michal s Riccem. Čeká nás výstup na Hvězdu. Cesta je výživná, ale dáváme to. Po kochání se výhledem a nezbytném focení jdeme do restaurace. Vtipný starší číšník je fajn, pivko taky jde, ale kamarádi si dost stěžují na jídlo, konkrétně na knedlíky. Prý jako ze supermakteru. Ještě že se pokud možno po hospodách nestravuju. Tady se taky s námi loučí další odpadlíci, konkrétně Brňáci.

Další cesta vede pře Broumovské stěny. Pěkné skály, hezké výhledy, jen ten batoh na zádech není ve skalách ideální. Ale co by člověk pořád nechtěl. Po přechodu skalního města, na křižovatce cest dáváme odpočinek. Mandys s Kristýnou nás taky opouštějí, jdou zpátky k rybníku pro auto. Mám v mužstvu opět vzpouru, hlavně dlouhonový Jirka, pokořitel Mont Blacu se bouří. Do něj bych to vážně neřekl. Chlapci mě hravě přehlasují a tak místo do Hronova šlapeme nejkratší cestou, přes obec Slavný (tam zjistili hospodu) do Police nad Metují. Jestli nás příští rok pošlape podobné množství lidí, ruším demokracii. Do Police přicházíme celkem pozdě. Míjíme koupaliště, je otevřené ještě hodinu. S druhým Jirkou dohadujeme cenu. Jirka ukecává na padesát pro všechny, ale zbytek skupiny touží po hospodě a jsou v přesile. Hrom bac do demokracie! Nahánět se večer po městě se mi nechce. V obci to vypadá, že jediná otevřená hospoda co vaří, jsou Vjetnamci. Nic proti nim, je to prvotřídní ctyřka. Lokálem se line zápach smažícího se cosi, je tu lehce zahuleno, sedí tu samí vykrmení důchodci. Jak by mi bylo dobře na koupališti. No nic, po občerstvení procházíme obcí, kempem a za ním chrníme. Mé tričko se mi daří ždímat. Takhle už jsem se dlouho nepotil. Měním hadry za večerní, dávám večeři a jdeme si celkem brzo lehnout. Kolem půlnoci nás budí svým hlasem nějaké divoké zvíře. Přehlušilo i chrápání kamarádů.

Ráno jako obvykle, snídaně a jde se. Máme před sebou krátkou cestu, jen do stanice Police nad Metují. Chlapci z Boleslavi se dnes nějak cítí, rozhodli se dojít až do Hronova. Krátké loučení a zůstáváme s XPOOem sami. Po krátkém prozkoumání okolí a zjištění, že nám vlak jede až za víc jak hodinu, Honza vybaluje karty. Ještě že jsme nehráli o peníze, prohrál bych i gumu od trenýrek. Cestou přestupujeme jen ve Starkoči a až do Prahy je pohoda.