Korsika na seakayaku

V pátek, v den kdy na Mělníku začíná vinobraní zařizuji poslední věci na expedici. Centrum města je uzavřené, všude mraky lidí, není kde zaparkovat, paráda. I přesto úspěšně odjíždíme. S klukama máme nástup na Černém mostě a na poslední chvíli se od Ondry dozvídáme změnu, Ujo nastupuje na Zličíně do jiného auta. Můj nově pořízený 80 litrový loďák, obtěžkaný několika PET lahvemi s vínem není nejlehčí. Mám co dělat ho unést. Nasedáme, proplétáme se Prahou a míříme do Livorna na trajekt. Po cestě se seznamujeme s ostatními pádlisty. Vypadá to na veselou partičku. Do přístavu přijíždíme ještě za tmy, ale kupodivu je před námi už fronta. Máme pár hodin do nalodění a tak se pokoušíme dospat. Vedle nás parkuje velké terénní auto se střešní nadstavbou, která se jakoby nafukuje. Vypadá to, že tam má posádka ložnici. To je super nápad, nemusejí se krčit na sedadlech. Za svítání je celkem zima, která trvá ještě krátce po nalodění na trajekt. Tam zabíráme volná lehátka vzadu na palubě. Potkáváme se s druhou skupinou, je nás celkem šestnáct. Krátce po vyplutí slunce dokazuje, že jsme přeci jen na jihu a proto odhazujeme svršky a necháváme svá těla opalovat. Trajekt se líně vleče, máme několik hodin na další seznamování, zevlování, popíjení a další společenské zbytnosti. Pořád slyším cosi o Kazbunďákovi, alkoholu a kdo ho vlastně hlídá. Nedává mi to smysl.
Konečně Korsika. Z moře vypadá opravdu krásně. Za chvíli jsme v dodávce na břehu. První, čeho jsem si všiml, "vedro a slunce". To mi bude chvíli trvat, než si zvyknu. Motáme se z přístavního města Bastia a míříme do hor. Za městem přepřaháme vlek s loděma na druhou dodávku. Korsické hory mi připadají takové pusté, bez stromů, jen občas míjíme nějaké palmy. Konečně sjíždíme k moři na druhém konci ostrova. Následuje útok na místní supermarket. Zírám na nabídku. Opravdu čerstvě vypadající mořské potvory od ryb až po chobotnice. Nabídka sýrů je bezkonkurenční. Jediné, co mě trochu zarazilo je pivo. V "naší" cenové kategorii je jakési místní, vyráběné z kaštanové mouky, narozdíl od našeho sladu. To se přímo nabízí k vyzkoušení. První lok byl trochu šok, ale nakonec to dáváme.
V městečku sháníme místo k vyložení lodí a vybalení. To se nám po chvíli pátrání skutečně daří a zabíráme kus pláže. Místní naštěstí neprotestují. Nevím jestli je to dobou mimo sezónu, ale pláž je poloprázdná. Žádné lehátko na lehátku, jak je člověk zvyklý z Chorvatska, nebo severní Itálie. Neodolám a vrhám se do skutečně průzračného moře. Je to labůžo, nechce se mi vylézat. Z aut si bereme své saky-paky a rozbíjíme tábor. Se zapadajícím sluncem mizí první, zatím vydatné zásoby vína a nálada začíná být blaženou. Vůbec netuším, co mě zítra čeká a neřeším to.

Ráno se konečně dozvídáme kdo bude mít jakou loď. Následuje zmatené balení věcí do kajaků. Netuším, co všechno budu na moři potřebovat, proto soukám do lodě raději víc věcí. O oblečení ani tak nejde, ale vzal jsem s sebou jednak zrcadlovku a pár objektivů s příslušenstvím, taky nějaké záchranné pomůcky na divokou vodu. A samozřejmě proviant. Podle Ondrovy rady taky nějaké to víno. Nakonec jsem to nasoukal do skromných komor kajaku a vypluli jsme.
Pádlování na moři je zážitek. Netrápí vás žádné šutry, vody pod lodí je taky dost, nemusíte sledovat proud, jen se mírně pohupujete na vlnkách. Vypadá to na pohodovou dovolenou. Po pár kilometrech některým z naší party není zrovna do zpěvu, patrně je to důsledek včerejšího seznamovacího večírku. Dnešní plavdu končíme tedy na nejbližší, téměř liduprázdné pláži. Vybíráme si méně obsazenou část, shodou okolností je na šutru napsáno Le naturiste :-) Po vytažení lodí na břeh je vyhlášený volný program. Opalování, koupání, potápění. Někteří vyhlašují konkurz na výlet. Je vedro, nemám o ťapání do kopce zájem. Myslím, že jsem na chvíli usnul na pláži na písku. Večer rozděláváme oheň, vaříme, opékáme. Taková pohoda není ani na vandru.

Další den nás Ondra křikem burcuje k rychlejšímu balení. To se ale nesetkává s moc velkým úspěchem, jelikož jeho větě Za plůl hodiny odplouváme se lehce usmíváme. Ani ne snad kvůli naší neposlušnosti, jako spíš z toho důvodu, že skoro nikdo nemá hodinky :-) Nakonec se nám podařilo vyplout. Až do odpoledne pádlujeme. Zastavujeme na malé pláži jen na oběd a protažení. Zjišťuju, že mé tělo není zvyklé na neustálé pádlování a dává to najevo. Po občerstvení už jsme zase v kajacích. Za jedním útesem začíná foukat a tvoří se vlnky. Ondra si nás svolává a mluví cosi o větších vlnách a disciplíně. S pádlováním na moři nemám zkušenosti, a tak bez reptání poslouchám. Myslím, že nás nováčků je víc, co mají takový ten smíšený pocit zvědavosti a lehkého nebezpečí. Plujeme seskupeni kolem našeho instruktora, jako bychom ho chtěli chránit před nebezpečím tohoto světa. A skutečně, za ostrohem pěkně fičí a zprvu pěkně houpavé vlnky nás začínají rozdělovat. Za chvíli přes ně se nevidíme navzájem, jen čas od času někdo vykoukne když se ocitne na vlně. Mám dojem, že vlny jsou čím dál větší. Fanda a Koumák se cvakli a krysí. V takových vlnách nemám morál je zachraňovat. K Fandovi se stejně nedostanu a na Koumáka křičím, jestli je v pořádku. Naštěstí komunikuje. Otáčím se po Ondrovi, po chvíli ho zahlídnu, jak svým kajakem míří k trosečníkům. Ty co pádlují mají cíl nejbližší krytou zátoku. Podařilo se mi nechtěle seserfovat jednu výživnou vlnu. Mířím k zátoce a vyhlížím zbylé vodáky. Tady se dozvídám, že Portos taky vykrisil. Mám trochu černé svědomí, že se neúčastním záchrany. Po nějaké době se objevuje Ondra s kluky, tedy kromě Portose, který uvázl na břehu. Pro dnešek tady končíme.
Táboříme ve vyschlém korytu řeky. Vítr pořád sílí, na vlnách se dělají "čepice". Jdeme pro Portose a jeho věci. Kluky, co nesou jeho loď vichr málem smetl z cesty. V noci se nad mořem blýská, ale déšť se nám naštěstí vyhýbá.

Ráno není jisté, jestli vůbec vyplujeme. Pořád jsou na moři celkem velké vlny. Nakonec přece jen zvedáme kotvy. V brzkém odpoledni přistáváme na fantastické, téměř prázdné pláži, jako vystřižené z prospektů cestovních kanceláří. Průzračné moře, úžasný písek, palmy a v dálce hory vykukující z mraků. Máme ideální vlny, odhadem metrové, toho využíváme a pokoušíme na nich surfovat. Je to super, až začínám litovat, že s sebou nemám svůj krátký kajak na divokou vodu. Později odpoledne kdosi vytáhne frisbie a jde se na věc. Při utkání Portos zalehne Ondru tak nešťastně, že mu málem přerazí žebra. Navečer někteří jdou hledat hospodu, což se jim nakonec daří.

Brzo odpoledne připlouváme k městu San Froran. Ondrovi se nelíbí počasí. Původně jsme měli pokračovat dál, ale nakonec končíme ve městě jako turisti. Jistí to zevlování, pár fotek a zmrzlina. Po krátkém setkání s civilizací opět mizíme do divočiny. Vracíme se kus zpátky a domlouváme se co dál. Řidiči se potřebují dostat k autům a s nimi zajet pro nás. To znamená že už dál nejedeme a zítra se utáboříme u města, blízko silnice. V noci trochu sprchlo, ale jakmile jsem napnul plachtu tak přestalo.

Ráno po zabalení vyplouváme naposledy na moře, dnes jen krátce zpátky do přístavu, kde už jsme včera byli. Je pod mrakem, ale už tolik nefouká. Cvakám pár fotek a s Ujem jdeme na oběd. Po návratu se přesouváme k místnímu jachklubu, kde obsazujeme malý parčík. Je čas, tak zkouším Koumákovu loď. Zjišťuju, že mám slané snad úplně všechno. To by tolik nevadilo, ale zvlášť oblečení se pořád jakoby vlhké. Poslední noc na Korsice. Pozdě večer přijíždějí řidiči. Dojídáme a dopíjíme poslední zásoby, klábosíme a jdeme si celkem brzy lehnout.

Ráno jako vždy balíme, ale tentokrát ne do kajaků, ale do auta, vážeme lodě a auty míříme zpátky do Bastie. Zastavujeme u jednoho supermarketu, nakupujeme dárky, a pokračujeme do fronty na trajekt. Slunce svítí jako protržený. Po nalodění chytáme na horní palubě svými těly poslední sluneční paprsky. Do Livorna připlouváme navečer. Po cestě přes Německo je na silnicích mlha a tím samým nás taky za svítání vítá Praha, s teplotou lehce nad nulou. V kraťasech mi není nejtepleji. Odvážím kamarády zpátky na Mělník a tím máme náši první expedici na mořských kajacích za sebou.