Vandrování Vysočinou

Pátek

Vyzvedávám Michala u paneláku a naše první kroky vedou na vlakové nádraží. Tam nás zastihla nemilá zpráva o zpoždění vlaku, což trochu komplikovalo situaci, jelikož na přestup v Kolíně tím pádem máme jen pár minut. Naštěstí všechno dobře dopadlo a tak s dalším trempířem Honzou se setkáváme na dalším přestupu, tentokrát ve Ždáru nad Sázavou. Odtud nás veze modernizovaná lokálka do Olešné na Moravě, což je zastávka uprostřed polí. Po vystoupení z vlaku poznáváme, jaký je venku hic. Po zasloužené zastávce v obci Zubří v místní putyce a nezbytném občerstvení následuje přemístění k rybníku, kupodivu Zuberskému. To se zdařilo a zakrátko jsme ze sebe smyli pot a prach cest :-) Kousek od nás je dokonce kiosek a tak není kam spěchat. Po krátké poradě se shodujeme, dnes už dál nepůjdeme a tudíž přespíme na břehu rybníka. V noci nás budí poněkud neklidný kemp na protějším břehu, ale jinak bez problému.

Sobota

Ráno nás slunce tahá ze spacáků hodně brzo, následuje opět koupel, rychlá snídaně, batoh na záda a jde se. Ze začátku zmatené značení zelené turistické v lesíku u rybníka, ale nakonec správnou cestu nalézáme. Potom jdeme delší dobu po silnici. Postupem času je naše těšení se na zastávku v obci Studnice větší a větší. Čepují tam Starobrno medium, což je 11ti stupňové pivko. Ze začátku byl z mé strany proti němu určitý ostych, ale ukázal se jako bezdůvodný. Pivko sice není tak hořké jak jsem zvyklý, avšak je dobře pitelné. Určitě přišlo vhod. Trochu zádrhel nastal v okamžiku, kdy nám šenkýřka oznámila, že se u ní nesežene nic k jídlu. Není tedy zbytí, musí stačit naše skromné zásoby.
Další putování nás zavedlo do vesnice Kadov. Na ten okamžik se těším a bojím se zároveň, neboť se tady vyrábí domácí likér Kadovánek. Vzhledem k venku panujícímu vedru a jistotě, že nezůstane u jednoho panáku ve mě sílí obavy o náš další osud. Naštěstí v hospůdce vaří a s panákama to tentokrát taky nepřeháníme, tudíž všechno nakonec dopadá dobře. Taky je potřeba se rozhodnout kudy dál. Máme na výběr jednak kratší variantu k Medlovskému rybníku, druhak delší k Milovskému. Nakonec zvítězil delší výšlap a proto vzhůru opět po zelené (turistické).
Cesta vede skoro pořád do kopce, přes Samotín až po skalní útvar s poetickým názvem Dráteníčky. Původně jsme zamýšleli podívat se na tyhle zajímavé skály blíž, ale s bouřkou za zády jsme si to rozmysleli. Zbytek cesty vede už jen z kopce nebo po rovině až k rybníku a kempu, kde děláme malý kšeft místnímu kiosku. Někde v těhle místech mě začaly tlačit pohorky. Tady nás taky dohonil déšť. Ještě netušíme, jaké to bude mít následky. Koupání v dešti je úžasná věc. Voda je teplejší než vzduch a tak se mi ani nechce na břeh, zvlášť když venku pěkně fouká. Po delší pauze přeci jen je potřeba se porozhlédnout po nějakém noclehu. Padaly různé návrhy, jako utábořit se u řeky Svratky, nebo se doplahočit dál po zelené k Čtyřem palicím, ale vzhledem k neutichajícímu dešti jsme nakonec zvolili cestu nejmenšího odporu, alespoň jsme si to mysleli.
Šli jsme po silnici nejkratší cestou ke Kyšperskému rybníku za vesnicí Křižánky. Ujo se křižoval, že u rybníka je hospoda. Ke zmíněnému rybníku jsme zahnuli po modré turistické, což se později ukázalo jako zásadní chyba. Hospoda byla totiž na druhém břehu. To by ani tak nevadilo, kdyby značná část okolí rybníka nebyla jedna velká bažina. Tím pádem se naše hrdla musela spokojit s obyčejnou vodou. Únava a lehká rozladěnost nás pohání najít si místo k noclehu. Všechno kolem nás bylo podmáčené, a snad proto vyhrál nápad pokračovat dál po modré a najít si nějaké sympatické místo v lese u cesty. Alespoň něco nadejdeme na zítřek. Tak se taky stalo. Pořád prší. Já s hamakou jsem celkem v pohodě, Honza s přístřeškem z ponča vypadá taky v rámci možností spokojený, jen Michal pořád zápasí se stavěním přístřešku. Má jakousi plachtu po vzoru snad Holandské armády, co slouží jak jsme se dozvěděli na krytí zákopů. Vypadalo to na jednorázové použití. Od toho se odvíjela taky kvalita provedení. Nakonec se mu daří jakýsi záhrab postavit. Vařím na svém obstarožním lihovém viřiči vydatnou večeři z těstovin. Jdeme brzy na kutě, jsme unavení a naštvaní na počasí.
Noc plyne ve znamení bouřky, deště a silného větru. Několikrát se mi zdálo, že slyším jakési kroky okolo nás. Postupem času mi přišlo, že mi začíná strašit ve věži. V jednu chvíli, tuším že kolem půlnoci mi došla trpělivost a přestavěl jsem plachtu nad hamakou, jelikož vlivem silného větru mě občas osprchovaly kapky deště. Dobrá věc se podařila a zbytek noci si vychutnávám v pohupující se síti. To se nedalo říct hlavně o Michalovi.

Neděle

Ráno zjišťujeme, že Michalovi do přístřešku nateklo a měl mokrý nejenom spacák. Nad to se mu udělaly na obou nohách puchýře a silně ho bolely. A aby špatných zpráv nebyl konec, protekly mu boty. Takto zbídačený nebyl s to putovat dál po naplánované trase. Pořád prší nebo mrholí. K mé nelibosti zjišťuju, že celta kterou jsem používal minulého dne jako pončo je buď promočená, nebo mokrá z obou stran. Už tak těžká celta váží s nasáklou vodou ještě víc, což se mi hrubě nelíbí. Beru proto igelitový přístřešek a omotávám ho kolem sebe místo celty.
Cesta až na Devět stal pořád stoupá. Na Michalovi je vidět jak trpí. Na vrcholu je chata a k vidění zajímavá scéna. Jedna dvojice má na verandě kryté střechou postavený stan, jen ty kolíky chybí :-) Po lehké konverzaci z nich vypadlo, že je taky zastihla bouřka. Přehodnocujeme plán a jdeme nejkratší cestou do civilizace což je dále po žluté obec Svratka.
Dosud jsem fotil každý rozcestník, který jsme minuli. Teď už na to nemám náladu a taky se bojím o foťák aby nenavlhnul. Těsně před obcí se les rozestupuje a pastviny nás vítají silným větrem. V té chvíli mé chatrné pončo přestává fungovat jako pláštěnka a stává se spíš vlajícím kusem igelitu. Než jsme došli do restaurace na návsi, byl jsem zepředu kompletně mokrý. V krčmě po aklimatizaci následovala porada co dál. Ze Svratky jel autobus až do Žďáru a tak jsme spekulovali, jestli domů pojede jen Michal, nebo všichni. Venku byla zima a pořád poprchávalo. Nakonec měkneme a volíme ústup. Cestou autobusem pomalu přestává pršet a ve Ždáru už nespadla ani kapka, prostě pech. Ve městě je čas na návštěvu místní nádražky, ale jen na chvíli než nám jel vlak. A tak neslavě končíme o den dřív.