Zahájí

Minulý týden mě zase chytlo nutkání vypadnout z města, a tak jsem si zbalil věci do batohu na jednodenní výlet a podíval se do mapy na cestu. Poslední dobou se mi v hlavě honila myšlenka na navštívení samého okraje Kokořínska. Je to blízko, a můžu dojít až na Mělník. Nebylo co řešit.

V sobotu vstávám brzo, krátce po 7 mi jede vlak. Stíhám a po necelé hodině vystupuju v Kanině. Přecházím silnici a za Velkým Újezdem mizím úvozovou cestou v lese. V otevřené krajině slušně foukalo, v lese je nádherný klid. Protože nejdu po značených cestách, po chvíli jsem nucený se poradit s mou letitou mapou. Mířím si to údolím po vyjetých stopách od traktoru. Potkávám skupinku pracujících, s jedním se dáváme do řeči. Varuje mě před myslivci, mají tady hon. Naštěstí je nepotkávám, jen slyším jejich psy a občas zahlédnu vyplašenou zvěř. U jednoho rozcestí vidím terénní auto a k němu cupitá postarší nimrod. Ptá se mě, jestli jsem nevyděl nějaké srnčí. Potvrzuji, na oplátku se ptám po modré turistické. Neví, ale ukáže mi směr na obec Zahájí.
Cestou, u pravé strany údolí vidím výstavní lavičku, úplně svádí k vysedávání. Před koncem doliny se začínají objevovat vodárny. Zezačátku malé, čím dál jdu jsou větší a větší. Nacházím značenou cestu a u ní odbočku k partyzánské skrýši. Nikde nepíší, kolik se jich tady vlastně skrývalo, jeskyně je strašně malá, tak na dva spacáky, a to ještě pro menší lidi. Šlapu dál, cesta začíná být namrzlá. U jedné vodárny mi podklouzly pohorky a málem jsem se natáhnul. Jsem na konci údolí, dál cesta vede po silnici. Naštěstí ne dlouho a modrá odbočuje zase do lesa. A do kopce. Po výstupu dávám pauzu. Nemám nic k jídlu, čaj musí stačit. Dál se těším na jakési zemljanky. Zase mi příjde, že se vleču. Zkouším přidat do kroku, ale moc mi to nejde. Zemljanky jsem sice našel, ale nebýt znaku na kmeni stromu, přešel bych to. V podstatě tam nic není.
Na rozcestí odbočuju na žlutou do Hostína. Ten přecházím a pokračuju k rozcestí s názvem Kolo. Je čas na další čajovou pauzu. Začínají mě bolet nohy. Pěkně jsi zpohodlněl, říkám si. Od Kola už cestu znám, bloudění nehrozí. Na kraji lesa si pro jistotu protahuju nohy. Mé další kroky vedou přes obec Vavřineč a dál po Skuhrovickém hřbetu. Když vyjdu z lesíka, vidím známé panorama. Kousek pode mnou čadí chemička Spolana Neratovice a o devadesát stupňů vpravo zahlédnu Mělník. Nechce se mi chodit dolů do Záboří a potom zase nahoru. Pokračuju proto cestou kolem lesa přímo k Mělníku. Ve Vinicích zjišťuju, jak mám starou mapu. Turisti posunuli zelenou (turistickou) jednu cestu výš. V otevřené krajině pěkně fouká. Nasazuji kapuci a nakonec i rukavice. Dokonce se chvílemi objevuje i slunce. To je sice hezké, ale jak zasvítí na cestu, která je na jižní stráni, stane se z ní jedno blátiště. Posledních doslova pár kilometrů je výživných.
Najednou jsem na Mělníku. Míjím cukrovar, jdu do sídliště a stojím před bytovkou. Jsou tři hodiny odpoledne. Odhadoval jsem, že mi výlet zabere minimálně hodinu navíc. Našlapal jsem kolem třiceti kilometrů, jen s lehkým batohem a cítím nohy. Cesta téměř liduprázdnou krajinou se mi líbila, romantický dojem jen kazilo putování převážně po vyjetých kolejích od traktorů.