Údolím Doubravy a Železné hory

Jako už tradičně o Velikonocích jedeme na čundr. Ujo tentokrát vymyslel toulání údolím Doubravy a přes Železné hory. Na velké rozmýšlení co si vezmu, není zase moc času, k tomu jsem ve stěhování se do Prahy, a proto balím do batohu jen to nejnutnější, co najdu. Mých pár věcí se do padesáti litrového báglu od Gemmy pohodlně vejde. V Praze ještě nakupuji proviant a s vidinou spousty času mířím na Hlavák. Po cestě mi pár semaforů svítí červenou, ujíždí mi metro a rázem je to o fous. Skoro nestíhám koupit jízdenku. Naštěstí všechno dobře dopadá a jedu směrem k Havlíčkovu Brodu. Cestou se v kupé dáváme do řeči se starším pánem. Vyleze z něj jakýsi atomový fyzik. Asi proto mu moc nerozumím. V HavlBrodu potkávám kamaráda a přesedáme na motorák do Sobíňova. Vystupujeme do krásného polojasného počasí a vracíme se pár kilometrů do Bílku. Podle Honzy je tam otevřená hospoda. Po příchodu zjišťujeme, že je nejen zavřená, ale buď úplně skončila, nebo je v rekonstrukci. Co teď? Nic naplat, nadejdeme si zítřek. Vcházíme do údolí Doubravy. Mraky se zatahují, ale zatím neprší. Říčka protéká krásným údolím. Připomíná mi horní tok jizerské Kamenice. Chodí se z kopce do kopce většinou po skalkách, občas pomohou k přidržení řetězy. Je tady vlhko, ale terén je pořád chodivý. Říčka je vodnatá, pravděpodobně, místy prudká a dokonce míjíme malý vodopád. U zříceniny hradu Sokolov svačíme. Nedaleko odtud táboří starší trempíci. Šlapeme dále po zelené do Libice nad Doubravou. Je už šero, ale na náměstí nalézáme otevřenou hospodu, dokonce dostáváme něco k jídlu. Dneska je pivko zasloužené, máme v nohách pěkných pár kilometrů. Porce tlačenky, několik pivek, panák zelené a s dýškem platím necelé dvě stovky. Úžasné. Jak trefně podotknul Ujo, badžet na dnešní den jsme ani zdaleka nevyčerpali :) Spíme ve stráni za obcí. Za tmy si lehám na plachtu do lití. Je to trochu hrbolaté, ale neřeším to.

Ráno zjišťuju, že jsem ležel snad na jediných krtincích v širokém okolí. Honzovi byla v noci zima, namrzla nám voda v PET lahvi. Jinak všechno v pohodě. Dokonce krásně svítí sluníčko. Čeká nás výstup na jeden z nejvyšších kopců Železných hor, Spálavu. Při chůzi do kopce začíná být člověku pěkný hic, svlékáme podvíkačky a svetry. Pod vrcholem, když vycházíme z lesa, čeká na nás překvapení v podobě sněhové peřiny, která sahá minimálně po kotníky. Mám už rozpadající se pohorky a ještě ke všemu letos nepoznamenané impregnací. "No, snad to bílé svinstvo za chvíli přejdeme", říkám si. Není tomu tak, částečně se se sněhem loučíme až za Lipkou. Na návsi dáváme pauzu, svačíme, zjišťuju, že mi pohorky protekly a mám mokré fusekle, naštěstí "jen" na prstech. Začíná sněžit a pofukovat, je načase jít zase dál, než tady zmrzneme. Mají tady úžasnou autobusovou zastávku. Nejen že jsou v truhlících kytky a všechno je uklizené, ale má i opravdické křesílko! Po cestě do Dolního Bradla nám opět sněží. V obci nacházíme, jak jinak, zavřenou hospodu. Otvírají až za několik hodin. V té zimě se odmítáme poflakovat do otvíračky a pokračujeme dál, k Sečské přehradě. Cesta je příjemná, jen nás bolí naše netrénovaná těla a hlavně nohy. Před přehradou je odpočívadlo a zrovna vykouklo slunce z mraků. Odpočíváme, Ujo nabízí hlt tuzemáku, bodne. Větrám vlhké ponožky. K tomu objevuju další praskliny v kůži pohorek. Snad nám sníh už nezkříží cestu. V obci Ústupky k nám byla prozřetelnost milosrdná, nacházíme otevřenou hospodu v hotelu U kapitána. Dáváme pozdní oběd, pár pivek, doplňujeme vodu do čutor a už nikam nepospícháme. Kempíme k kopci u lesa nad vesnicí. Nacházíme ohniště, sbíráme nějaké to dříví a za chvíli se hřejeme u ohýnku. Ujo mi poskytuje klobásu na opečení. Je pohoda. Obloha je téměř jasná, vychází měsíc, snad v úplňku. Uvazuju mezi dvěma stromy hamaku. Asi jsem vážně vyjímečně střízlivý, zalehám na první pokus. Bolí mě celé tělo, hlavně nohy.

Ráno standardní balení, ještě rozděláváme oheň, piju sypaný čaj, přičemž jsa bez sítka, jeho listy plivu při každém srknutí. Příště na tu drobnou věc nezapomenu. Dávám bágl na záda a už po pár krocích zjišťuju, že je něco špatně. Při otáčení, dokonce i neúmyslném zakopnutí cítím vystřelující a brnící bolest dole v zádech. Je to hodně nepříjemné, snad to rozhodím. Na zříceninu hradu Oheb se skoro nutím vylézt. Naštěstí je celkem pěkné počasí, chvíli se nahoře sluním. Radši se neprotahuju, mohlo by to být ještě horší. Dál se šouráme po silnici kolem přehrady do Seče. Na návsi jsou velikonoční trhy. Jdeme se tam podívat. S batohama a v maskáčích nezapadáme do koloritu, ale to nám nevadí. Sympatická dívčina tam dělá palačinky, neváhám a jednu kupuji. Višňovou. Ještě placatku medoviny na cestu a jdeme se naobědvat do restaurace. Uvidím, co na sezení řeknou moje záda. Ze Seče jdeme blátivou cestou, rozrytou od traktoru do Vápenného Podolu. Vesnice, samozřejmě bez hospody. Zastavujeme, Ujo si větrá fusky. Pokračujeme kolem vápenky do Prachovic. Je to strašné dílo, úplná měsíční krajina. V kopci nad vesnicí mám krizi. Jen co odbočíme na polní cestu sundávám batoh a suším vlhké ponožky. Tvrdé podrážky pohorek, asfalt a bolavá záda jsou špatné kombinace. Ve Starém Dvoru je podle Honzy fungující hospoda. Není! Respektive je, ale ne na očekávaném místě, což se dozvídáme pozdě. Jdeme odevzdaně do Pekla (u Hedvíkova) a na co nenarazíme, na otevřenou krčmu! Dáváme pár pivek a spíme nad hospodou na louce, bez ohýnku, jen tak pod širákem.

Ráno se nám nechce ze spacáků, vstáváme, až když je slunce výš nad obzorem. Balíme, snídáme. Jdeme přes Hedvíkov a jeho fabriku Kovolis do Třemošnice. Máme spoustu času, nepospícháme. Dobrá zpráva, záda vypadají líp než včera. Jdeme se podívat nejdřív na nádraží a zjistit spoje. Jak jsme se blížili k nádraží, motorák akorát vyjížděl. Zjišťujeme, že další jede až za víc jak dvě hodiny. Hledáme otevřenou hospodu. Tu skutečně nacházíme. Vypadá to, že strýcové už dohodovali, alespoň podle rozvláčné mluvy. Bohužel v hospodě nevaří. Doháníme to pivkem a panákem zelené. Abychom se neopili víc než je zdrávo, platíme. Naproti přes ulici nacházíme otevřenou samoobsluhu. Nakupujeme ještě chmelové zásoby do vlaku. Blížíme se líným krokem zpátky s nádraží. Čekárna je zavřená, kempíme u parkoviště, na závětrné straně. Začíná slušně sněžit a fučet. Ujo vytahuje vařič a dělá grog, kluk jeden šikovná. Po příjezdu, mírně rozjaření nasedáme do vagónu. V Čáslavi se loučíme a každý míříme ke své domovině.

Letošní velikonoční vandřík se mi líbil, je vidět, že krásnou přírodu máme i u nás doma. Jen mohlo být trochu tepleji a méně sněhu, ale to bych chtěl už moc luxusu :)