Vltava

Třetí den cesty, tábořiště před Krumlovem, na pravém břehu, 292 ř. km Na tohle tábořiště jsme se dostali po těžké cestě-2 kilometry zpátky proti proudu řeky.

V sobotu jsme spouštěli lodě na Lipnu II, prozkoumali řeku nad přehradou i kanál z Lipna I-mohutný klenutý tunel, široký tak, že se v něm bez problémů otočí kanoe. Noc na neděli jsme přespali pod velkým dubem na břehu přehrady.

Ráno byla hladina nejmíň o metr níž než večer, ale během dopoledne rychle stoupala, protože se kanálem valil proud z Lipna I. Po přeplutí přehrady jsme přenášeli přes hráz a před Vyšším Brodem pokračovali po řece. Budou fotky kláštera. Jel jsem na kormidle, peřej u penzionu Inge jsme hladce projeli, ale nevyšlo přistání v protiproudu. V Herbertově menší potíže ve sportovní dráze, musíme zlepšit souhru posádky. Nečekal jsem, že hrad Rožmberk je tak velký. Vyfotili jsme se na lodích s hradem v pozadí. Propust jezu jsme zvládli, pod jezem je silný proud. Utábořili jsme se v lese na pravém břehu, před přítokem potoka na ř. km 304.

Ráno, než jsme dnes vypluli, předjela nás flotila na Pálavách. Během dne jsme se ještě několikrát setkali, ale zřejmě si stačí sami. K večeři připravil Halíř ravioli (od Magi), a přes den se osvědčil jako kormidelník. Teď dostal chuť na krupicovou kaši, ale má smůlu-dostane instantní sladkou od Vitany.

Jsme na pěkně uprveném tábořišti pod Krumlovem, na pravém břehu, ř. km 278.

Laskavý čtenář promine mou chybu, to minulé tábořiště nebylo před Krumlovem, ale před Větřní. U papíren jsme museli přenášet, staví se tam nový jez a bude zřejmě s propustí. Ještě před Větřní jsme se trochu namočili při nácviku osmiček v přírodní slalomové dráze. Až do Krumlova se plulo krásně, vody je pořád dost a ráno bylo nejmíň o dvacet centimetrů víc než večer. A v noci asi kulminovala, pěkne to hučelo.
V Krumlově jsme nejdřív nakoupili, napsali a poslali pohledy a vyhodili odpad. Hned za mostem byl první jez se širokou propustí (a mohutným válcem) po levé straně. Ve válci jsme se s Halířem dvakrát potopili. Petr to jel v singlu, taky se cvaknul a zničil záď o nějakou překážku, kterou není vidět. Zbytek dnešní cesty jel s otočenou lodí, aby nenabíral. Myslím, že krumlovské obecenstvo ocenilo jeho styl-seděl v otvoru pro háčka, zády se opíral o loďák, a nohy si dal do prostředního otvoru. Druhý jez s dlouhou propustí po levé straně jsme hladce projeli, ale raději bez bagáže. Kluci potom vynesli bílou zpátky a Petr na kormidle si to s Halířem sjel taky. Takže jez pod kostelem jsme zvládli na sto procent. Kolem páté hodiny jsme dorazili k poslednímu jezu pod hradem. Propust je uprostřed, válec a silný proud. Opět jsme podlehli mocnému živlu. Po najetí do válce nás mohutná vlna silně zbrzdila, už jsem si myslel, že skončím Halířovi za krkem. Vzápětí mě táž vlna posadila zpátky na sedačku, předtím ale stačila zalít loď. Rvali jsme se s proudem o loď plnou vody a o pádla, trochu jsme se potloukli o kameny. Halíř si to dal s Petrem na bílé ještě jednou. Krásně projeli šlajsnou, zhoupli se na válci a potopili se. Po celou dobu než jsme vylili loď a naložili bagáž, sledovali nás očima i objektivy fotoaparátů místní lidé i zahraniční turisté. Krumlovský zámek má moc pěkně malovanou věž. Zítra se tam s Halířem podíváme, Petr bude spravovat loď. Nečekal jsem, že průjezd Krumlovem nás bude stát tolik času a sil. Pod vlivem silných zážitků z výše uvedených jezů jsem se zapomněl zmínit o úspěšném zdolání jezu před Krumlovem na 286,4 říčním kilometru, pod tzv. Papouščí skálou. To jméno si zaslouží, je hnědá se zelenými a červenalými skvrnami.

To už zase píšu v pátek večer, na tábořišti vodáckého oddílu v Českých Budějovicích, na 233 ř. km.

Ve středu a ve čtvrtek jsem se k psaní nedostal, tak se to teď pokusím napravit. Středa byla dnem odpočinku-Petr spravoval loď a já jsem šel s Halířem do Krumlova. Na zámku jsme byli na I. Prohlídkovém okruhu a potom v zámecké zahradě, kde je krásná fontána, divadlo s otočným jevištěm a krčma. Při obědě v pivovarské hospodě jsme ochutnali místní pivo (Eggenberg), potom šli do zámecké zahrady a na věž, poté jsme se byli podívat ve městě, kde jsme ještě dokoupili nějaké zásoby. Také se musím zmínit o medvědech v hradním příkopu a o vodácích které jsme mohli pozorovat ze zámku, zámecké věže, z mostu a z ulic podél řeky. Kdybych v úterý věděl, že jsme všem na očích, asi bych si při překonávání obtížných míst připadal jako herec na jevišti. Večer po návratu na tábořiště nám Petr vyprávěl o setkání s majitelem tábořiště. Ten povolil táboření ještě jedné manželské dvojici z Protivína.

Ve čtvrtek ráno vyrazili manželé dřív než my a už jsme se s nimi později nesetkali. My jsme ve čtvrtek ráno propluli přes Zlatou Korunu až k Dívčímu kameni, kde jsme tábořili na pravém břehu v zákrutu řeky na 263 ř. km. Přes den bylo střídavě zataženo, později se počasí zlepšilo. Navečer jsem s Petrem vyrazil na prohlídku „Dívčáku“. Po menším zdržení při překonávání řeky jsme vyrazili do strmé stráně a po několika krocích stáli na místě, kde kdysi bylo keltské sídlo-oppidum. Celý prostor je popsán na informačních tabulích a stará se o něj pár nadšenců, kteří na místě kde snad bývala keltská svatyně, postavili něco jako Stonehenge, ale ze dřeva. Na hrad jsme dorazili těsně před soumrakem. Moc pěkné, doporučuju. Zpáteční cesta začala před soumrakem, ale v polovině se setmělo a my jsme se brodili na naši stranu řeky za svitu hvězd. Tábořiště jsme našli díky ohni, u kterého nám Halíř vařil polévku.

Dnes, v pátek jsme sjeli dva jezy, ostatní se musejí přenášet. První jez jsme sjeli u Plané na ř. km 245,3. Jeli jsme bez bagáže, nabrali jsme vodu, ale necvakli se. Halíř ho jel dvakrát, poprvé s Petrem, podruhé se mnou. Takže háček se má nejlíp. Druhý jez byl na 243,5 ř. km. Sice jsme se necvakli, ale příště si musím dát pozor, aby nás proud nestáhnul ke stěně propusti. Že by se už projevila únava? Petr sjel tenhle jez bez problémů, opět s Halířem na háčku. Pro dnešek končím s psaním, zapadá sluníčko a začíná být chladno.

Naposled beru do ruky tužku, abych dopsal poslední kapitolu naší cesty. V sobotu od rána pálilo sluníčko a nás čekala cesta přes Hněvickou přehradu. Nejdřív jsme dopluli k hluboké, vyfotili se pod zámkem, přenesli jez a po několika zákrutech řeky přišlo vzdutí přehrady. SLUNCE, VEDRO, VOLEJ, ÚNAVA, několikrát jsme se mazali opalovacím krémem. Asi v půlce přehrady jsme na chvíli zastavili, abychom se vykoupali. Když jsme se odpoledne opalovali u hráze, měli jsme toho s Halířem tak akorát dost. A jak asi bylo Petrovi, když to jel v singlu. Hráz Hněvické přehrady má podle příručky zadržovat 18,5m vysoký sloupec vody. Nejvyšší hráz jakou jsem kdy přenášel. Ještě že máme trénink z Kadaňského stupně na Ohři. Pod přehradou řeka líně tekla k mlýnu, kde jsme přenášeli poslední jez. Tady jsme se poprvé setkali s nevlídnými domorodci. Parta místních mládenců se bavila metáním kamenů a rostlinstva do řeky, zdánlivě nevidoucí, že se nacházíme v cílové oblasti. A po několika zákrutech řeky, vylepšených zvláštní konstrukcí nesoucí přes řeku jakési potrubí (patrně energovod) se objevil Týn. Pluli jsme ještě kousek níž, abychom se ujistili že most u kterého se máme v neděli v poledne setkat s panem Lafkem je před námi, a potom jsme se kousek vrátili, tam kde jsme podle velkého stanu a kouře předpokládali tábořiště. Při přistávání jsme přejeli vezírek plný obrovských kaprů a já jsem na ně ještě málem šlápnul při vystupování na strmý břeh. Zanedlouho se od stanu přiblížila jedna s postav, pravděpodobně rybář. Vysvětlil nám, že se jedná o uzavřenou společnost a tábořit tam nemůžeme. Přidal ještě, že nedaleko mají chaty nejmíň dva místní strážci zákona, kteří by nás nenechali na pokoji. Prostě se ze všech sil snažil, abychom zmizeli. Utábořili jsme se o pár set metrů níž, za zákrutem řeky. Nejhorší tábořiště za celý týden na ř. km 206. Každý měl nejmíň jedno klíště, čili Kaisra, a na záchod vedla cesta přes křoví, svodidla a silnici, potom ještě nejmíň dvacetimetrové převýšení do strmé stráně. Večer jsme s Petrem zůstali na tábořišti, Halíř, jediný čilý, vyhledal hospodu, odkud nám přinesl pivo a (v sobotu večer!) čerstvé rohlíky.

V neděli dopoledne jsme zakotvili u mostu. Šampaňské zašumělo v hrníčkách a potom, přesně když hodiny na kostelní věži odbíjely dvanáct, přijel Petrův tatínek. A tím končí naše cesta.