Ledové pádlování na Baltu (Rujána)

čtvrtek

Mám dovolenou, zařizuju pár restů a taky jakési připojištění na cestu. Absolvuji oběd urodičů, dávám věci do auta a už si to šinu do Liberce, kde máme sraz. Cestou na dálnici mi začíná stávkovat auto. Zpomaluji a škytání motoru ustává. Naštěstí můžu jet dál, ale o dost pomaleji. V Liberci jsem se pomocí papírové GPS bez problémů vymotal na místo setkání. Přehazujeme věci, nakládáme další lidi a jedeme na Rujánu.
V Německu na dálnici potkávámě kolonu jakéhosi nadměrného nákladu, díky níž se dost protáhla naše cesta. Kluci na nás už čekají u moře. Už za tmy se setkáváme. Vystupujeme z auta, rovnou do chumelenice. Finální dojezd pár metrů na pláž necháme radši na ráno. Spíme v autě.

Pátek

Ráno sice nesněží, ale dost fouká. Ještě že Petr má teréního pick-up s náhonem na všechny čtyři. Na laně nás tahá přes jedno kritické místo a za chvíli parkujeme na pláži mezi borovicemi. Stavíme stan a zabydlujeme se. Chapcům se nelíbí výkon grilu, nakonec ho skoro celý rozebírají. Celý zbytek dololedne grilujeme, klábosíme a popíjíme. Nevidím na tvářích kamarádů žádné nadšení se obléct do vodáckého a jít pádlovat. Se mnou je to to samé, radši bych byl ve skromě vytopeném stanu. Kdosi to nicnedělání nevydrží, tuším že to byl Ondra, a vyhání nás na moře. Tak alespoň vyzkouším nové neoprenové chňapky na ruce. Trochu rozčarování u ostatních způsobila má obstarožní přilba po tatíkovi, ale larsová čepička sama by mi při eventuálním eskymování snadno uplavala.
Petr po pár tempech pádlem končí a plave zpátky k tábořišti. Na moři jsou takové malé vlnky, naštěstí jedeme spíš po větru. Už teď se netěším na zpáteční pádlování. Při míjení malého výběžku pobřeží jedeme všichni jako troubové za Ivanem. Holky s deblem uváznou na břehu, mě se podaří serfovat pár vlnek jen kousek od břehu. Vjíždíme do zátoky chráněné před větrem. Tady je krásná rovná hladina. Jedeme ještě kousek dál, až ke sněhovým přesypům na břehu. Na zpáteční cestě dostáváme instruktáž od Ondry jakou stopu zvolit na návrat, jelikož vítr zesílil. Po vyjetí ze zátočiny okamžitě dostáváme facku od vln. Najížníme si dostatečně daleko na moře, aby nás tu potvory nevyplavily na břeh. Potom opatrně stáčím loď na tábořiště. Vlny, spolu s větrem mi teď jdou šikmo z boku. Sice jsou celkem malé, ale mají velkou sílu a dělají se na nich čepice. Ivan na mysu vykrysil a táhne kajak po břehu. Mám trochu problém s morálem. Holky na deblu nějak nemůžu dohnat, Ivan jde po břehu rychlejc, než já stačím pádlovat, ostatní už jsou v trapu a mě se zdá že i když dřu pořád stojím na místě. K tomu mi každou chvíli vodní tříšť opláchne ksicht. Po chvíli to holky balí a přistávají pár set metrů od tábora. Něco se ve mě hryzne a pádluju dál, odhodlaný doplout až do cíle. K tomu je potřeba si řádně nadjet, aby mě vlny nespláchly zpátky. Začínají mě pobolívat ruce a břicho, ale snažím se to nevnímat. Nakonec to dávám a ten kousek po vlnách k tábořišti si za odměnu serfuju.
Jsem docela utahaný, ale výlet stál za to. Lezeme do suchého oblečení a zase grilujeme, klábosíme a srkáme různé tekutiny. Dneska si jdem brzo lehnout, tuším že něco po deváté. Spím ve stanu s grilem a věcma na sušení. Venku začíná slušně přituhovat a vítr neustává, spíš naopak. Občas zasněží. Po vypnutí grilu, který slouží i jako topení je v letním stanu brzo zima. Okny se síťovinou každou chvíli do stanu přilétně něco málo sněhu, spíš takové tříště. Lezu do spacáku na závětrné straně a není mi žádný hic.

sobota

Nepospícháme se vstáváním. První je vzhůru Petr a tak nad vařícím se kafem a ovesnými vločkami klábosíme. Ostatní se po chvíli přidávají a začíná raní mumraj v ne až tak velkém stanu. Nic pro individualisty :-) Venku je pořád pěkná zima a fukeř. Po převlečení do vodáckého táhneme lodě lesem zasněžené lesní cestě do chráněné zátoky. Chvíli pádlujeme po pobřeží jako včera, ale brzy se vracíme. Ondra mi půjčuje svou super loď. Je to úplně jiné svezení než na těžkém, neohrabaném plasťáku. Je strašně lehká a poslouchá na sebemenší nákon. Taky zatáčí i bez brutálního barování na jedné straně. Je sice trochu vratší, ale druhotná stabilita je dobře předvídatelná. Přijde mi že sedím trochu výš. Zkrátka a jednoduše paráda. Beru si sřipec na nos abych si pořádně vyzkoušel náknony a vylehávání na pádlo. Kamarádi na břehu hned skandují a dožadují se eskymáka. Kosílám je k šípku, ale nedají si říct. Tak jim jednoho předvedu, ať mám pokoj. Ty potvory se nedají odbít a se slovy vždyť sis ani hlavu pořádně nenamočil se dožadují dalších. Tak jdu do toho, mám v úmyslu se přetočit. Spadnu do vody na jedné straně, ale ouha. Loďka se nějak ne a ne dostat dnem vzhůru. Tak tam visím půlkou těla ve vodě. Pokouším se udělat pádlem šroub a vynořit na druhé straně. Další ouha. I když jsem byl od břehu snad dvacet metrů, je tady mělko. Pádlo se mi zaseklo o dno. Tak jsem tam chvíli visel jako obješenec a cukal pádlem až mi došel vzduch. Potupně jsem vykrysil. To sklidilo patřičné ovace. Namíchlo mě že mám mokrý neopren, no nic. Vzal jsem starého dobrého plasťáka a ještě za tepla kvůli morálu párkrát eskymoval. Začala mi být zima na ksicht a tak jsem od dalších pokusů upustil. Děvčata ochotně přispěchala s medicínou v podobě domácí hruškovice. Díky za ní. Ta mi totiž při tahání kajaku zpátky do tábora nejspíš zachránila zdraví. Mokré ruce mě totiž ku… zábly.
Navečer vítr utichal a buď jsem si na mráz už zvykl, nebo se skutečně oteplovalo. Sice pořád mrzlo, ale nebylo to tak strašné jako včera.

Neděle

I když mi ve spacáku nebylo nejtepleji, nechtělo se mi vstávat. Ale vidina snídaně mě nakonec přeci jen z pelechu vyhnala. Ovesné vločky, trochu čaje a hned je člověk spokojenější. Jdu se s foťákem projít po podřeží. Při návratu jsou už skoro všichni na moři. Rychle se převlékám, trochu mě zdržují namrzlé zipy od neoprenových bot, rvu foťák do voděodolného pouzdra a peláším za ostatníma. Svítí slunce. Mám na sobě několik vrstev funkčního prádla a je mi vedro. Při otočce naštěstí zapadne za mrak a začíná slabě sněžit. Taháme loďe z vody a jdeme balit. Na cestu ještě grilujeme něco masa. Po naložení věcí do aut nás čeká jeden nesnadný úkol, dostat se na silnici. Vítr, sníh a mráz udělali z polní cesty nesjízdné koryto. Terénní pick-up dvakrát vyhrabáváme ze závěje. Nakonec se všechno podaří a odjíždíme zpátky do Liberce.
Nevím čí to byl nápad pádlovat koncem března na Baltu, ale je to zážitek! Rujána je relativně blízko a vlnky dokážou pořádně pozlobit. Začínají mě tyhle potrhlé expedice bavit :-)