České Švýcarsko
Přípravy
Jako vloni, tak i letos bylo na řadě naplánovat vandr. Jako obvykle bylo několik tipů, nakonec zvítězila varianta České Švýcarsko, hlavně s ohledem na Michala, který tam ještě nebyl. Původně naše partička sestávala ze tří lidí, sejně tak jako loni, ale vzpomněl jsem si na další kamarády a tak se teoretický počet rozrostl o další tři lidi. Jirka z Boleslavi se nakonec neozval a díky tomu se naše uskupení ustálilo na pěti lidech. Plán byl, že Honza přijede mezinárodním rychlíkem Vindobona z Brna do Prahy Holešovic a tam k němu všichni přistoupíme kromě Pavla, který jel z České Lípy. Při tom zakoupíme pro všechny včetně Honzy skupinovou jízdenku, aby to vyšlo levněji. Dál bylo v plánu pokračovat přes Ústí nad Labem do Děčína, tam přestoupit na vlak do České Kamenice, v hospůdce srážka s Pavlem a odtud už po svých.
Pátek
Už dopoledne začalo být zajímavé, když Honza volal z Brna, že je na nádraží a náš vlak má několikahodinové zpoždění, kvůli nějakým spadlým stromům na traťi. Následovala poměrně čiperná telefonická výměna mezi zúčastněnými, kde se nic nevyřešilo, jen jsme se domluvili na odložení rozhodnutí jak se dostaneme do Děčína, na odpoledne. To by měl už Honza vědět víc. První aktualizace od Honzy byla, že je zpoždění, cca hodinu a půl, což bychom do Skalice dorazili až někdy navečer. Najednou před námi byly dvě možnosti. Jednak jsme mohli jet přes Kralupy s Mandysem a Honza by nás nějak dohnal. Druhá možnost byla počkat na Honzu a jeho zpožděný vlak. Nakonec jsme zvolili druhou možnost, zvlášť po jeho upozornění, že vlak má zpoždění jen kolem půl hodiny. To už Mandys nestíhal do Prahy a tak musel jet do Děčína sám. Nebyl z toho moc nadšený ale v danou chvíli mě lepší řešení nenapadlo. Honza nakonec přijel se zhruba čtyřicetiminutovým zpožděním, což nebylo tak hrozné. To jsme ale netušili, že na Holešovicích budeme stát další pomalu půl hodinu. Nakonec se vlak přece jen rozjel.
Cestou byly vypité naše skromné pivní zásoby už když se objevil před námi Říp. V Ústí nebylo potřeba přestupovat, ale naopak se k nám přidal Mandys. Do Děčína to byla chvilka, alespoň mi to tak připadlo. Možná to způsobila menší rumová smršť. Vlak z Děčína do České Skalice jel až téměř za hodinu a tak přišla na řadu obhlídka města a především místních pohostinství. Honzu s Michalem zaujal na place hned před nádražím stánek s vietnamským rychlým občerstvením. Dali si nějaké nudle, či co to vlastně bylo a lahváče. U kiosku byl i pultík na stojáka. Co čert nechtěl, za chvíli u nás stáli městský četníci a co že popíjíme alkohol na veřejnosti, že mají tady jakousi vyhlášku co tohle zakazuje a kdesi, cosi. Nakonec to dopadlo domluvou. Po této zkušenosti se naše partička raději odebrala do restaurace na jedno rychlé pivko. Ve vlaku do Skalice se pak už nic mimořádného nestalo.
Hned za nádražím nás uvítala hospoda a v ní Pavel. Po seznámení s ostatními při pivku a už kompletní jsme vyrazili přes městečko. Zastavila nás restaurace na druhém konci města. Pivko i večeře byly výborné a odcházeli jsme až za šera. První nocleh byl kousek za městem u lesa a jakési mini trailové dráhy.
Sobota
Ráno krátce po probuzení začalo poprchávat. Celí nevrlí jsme si zabalili věci a na chvíli se ukryli v nedalekém altánu. Po krátké poradě bylo rozhodnuto, pokračuje se dál. Načež byly z báglů vyvrhnuty pláštěnky a ponča, jen Pavel nám vytřel zrak s deštníkem a šlo se po modré. Jít ostrým krokem v pláštěnce a většinou do kopce se vopruz. Člověk začíná mít pocit, že by bylo snad lepší zmoknout, než se pařit v tom igelitu. V lese bylo plno hub. Jedna byla přímo na cestě, nejspíš vypadla nepozornému houbaři. Stále poprchávalo, až po necelých dvou hodinách přestalo. Zakrátko nás uvítala říčka Kamenice. Ještě tady byly patrné stopy po nedávné povodni. Hledali jsme nějakou hospodu kvůli jídlu. Naše úsilí bylo odměněno, hospůdka i se zahrádkou, slunečníky, prostě paráda. Venku se nám líbilo, ale paní hostinská nebyla ochotná chodit ven, což by nevadilo, ale déšť, který se opět přihlásil o slovo nás přesvědčil ke vstupu do hostince. Většina z nás si dala jako první chod polévku, především česnečku a ta byla opravdu vydatná. Potom následoval hlavní chod a zase velká porce. Můj žaludek měl co dělat aby všechny ovocné knedlíky, co byly na talíři do sebe nasoukal. Vůbec se nám odtud nechtělo. Slunce bylo ale jiného názoru a přece jen nás z hospůdky vytáhlo zpátky na cestu. Akorát co jsme přešli most a zašli do lesa, se znovu rozpršelo. Shodli jsme se na tom, že pláštěnky si už odmítáme obléct, zvlášť když nás čeká výstup, tak byla na programu nucená pauza pod převisem. Alespoň nám vytráví. Jen co přestalo pršet, šlo se dál stále po modré až k Dolskému mlýnu. To už se začalo slunce nesměle ukazovat a to rozhodlo o krátké pauze, během níž nás s Honzou zlákalo koupání pod jezem u mlýna. Sotva jsme vylezli z vody, vypadalo to zase na déšť. Po krátké poradě co dál bylo naším cílem dojít do Vysoké Lípy, což znamenalo vyfunět strmou cestu nahoru.
Ve vesnici byl objeven kiosek s venkovním posezením a co bylo důležité, byl zastřešený. Jediná vada na kráse spočívala v nevrlé obsluze zmíněného kiosku. Ještě před tím proběhla rozlučka s Pavlem, který spěchal na bus do Děčína na fotbal. Tím jsme zbyli čtyři.Během konzumace a porady kudy dál se do mě dala zima. Možná to bylo větrným počasím, spravila to až mikyna s bundou. Během občerstvování jsme zaslechli, o chystané oslavě svaté Anny, která se má uskutečnit na místím hřišti, což bylo co by kamenem dohodil od místa našeho přechodného útočiště. To se také vyplnilo. Zvědavost nám nedala a po chvilce jsme se přesunuli na zmíněné hřiště. Po zaplacení vlezného, tuším že padesáti kaček nám byla umožněna konzumace pečínky a nákup točeného pivka za symbolický peníz. Nálada byla výborná jen do doby než znovu začalo pršet a to pořádně. Od té doby to byl vytrvalý déšť, přerušovaný občasnými přestávkami až do noci. Vesničané měli přichystaná dvě hudební pódia, kde se střídali v jednom případě začínající, v druhém nejspíš končící místní hudební celebrity. A to nebylo všechno, viděli jsme podle mého názoru hodně dobré vystoupení cvičeného koníka a nakonec vystoupení hudebníka Pavla Petrana.
Ještě před západem slunce jsme se nebyli schopní domluvit na noclehu. Ze slavnosti se nám nechtělo, obzvlášť, když venku každou chvíli pršelo. Kdosi navrhoval přespat pod střechou na lavicích u kiosku. Taky se přetřásala možnost postavit stan na louce naproti hřišti. Když se začínal snášet soumrak, nedalo mi to a promluvili jsme si s místním opékačem masa o možnostech přenocování. Byly mu předneseny naše návrhy, které šmahem odmítnul. Doporučil nám nějaké převisy s poznámkou, že pokud nevíme kde je hledat, tak nemáme šanci. Při pokecu vyšlo najevo, že pán je celník, stejně jako Michal. Po chvilce nám nabídnul přespání u nich doma, což jsme s díky odmítli, ale nakonec se nechali ukecat, přece jen téměř celodenní déšť udělá bačkory i z tvrdých trempířů :-).
Po skončení slavnosti jsme vzali za vděk poskytnutým přístřeším u celníka v garáži. Jeho paní nebyla jeho nápadu příliž nakloněná, spíš byla přímo naštvaná, myslím, že nás měla za pobudy. S chlapíkem jsme ještě něco málo popili z našich skromných zásob a šli do hajan. V garáži byl krutý smrad z cigár, ale alespoň to byla střecha nad hlavou. Také jsme se domluvili na pomoci s úklidem hřiště následující den.
Neděle
Ráno po probuzení a zabalení věcí byla nechána v garáži stokoruna jako gáže za nocleh. Dopotloukali jsme se zpátky na hřiště. Poklidili jsme tam tácky a kelímky, pytle s odpadky dali k popelnicím, posnídali a relaxovali. Bylo nádherné ráno, slunce svítilo jako o život, na nebi žádné mraky, prostě paráda. Pana domácího jsme se nedočkali, zato přiskotačila jeho paní, nevypadala už tak nasupeně jako včera a vnutila nám zpět tu stokorunu, co byla zanechaná v garáži za nocleh. Tak to nakonec snad dobře dopadlo.
Slunečný den nám dodal energii, opřeli jsme se do pohorek a namířili po žluté turistické na zříceninu hradu s krásným názvem Šauštejn, neboli Loupežnický hrad. Chlapci se vykoukali a nafotili, byl jsem líný se škrábat nahoru, moje nohy už vrchol jednou pokořily. Dále následovala Malá Právčická brána a za chvíli se před námi objevila Mezní louka.
V zahradní restauraci bylo útulno, ale jen do chvíle, než naše zraky spočinuly na jídelním lístku. Za ty ceny by se nemusela stydět leckterá vysokohorská bouda. S Myndysem jsme si dali napůl vepřové koleno, no spíš kolínko. Aby toho nebylo málo, u kosti bylo ještě zmrzlé. Jali jsme se tedy reklamovat. Druhá porce byla jen o něco teplejší, uvnitř stále studená jako psí čumák. Na další reklamaci nám nezbývala síla. Rychle jsme dojedli, což nebyl takový problém, a pokračovali směrem k Právčické bráně.
Už pod bránou nás uvítaly mraky nejrůznějších turistů. od mimin, přes děcka, zamilované páry až po důchodce u kterých nebyla jistota že se dovlečou až nahoru. Lidem se úspěšně dařilo lézt ostatním účastníkům do záběrů fotoaparátů a kamer, do toho se mísilo halekání dospělých, okřikující a hledající potomky a sebe navzájem v několika jazycích. Václavák hadr. Nicméně jsme se prodrali až nahoru k restauraci s úmyslem se občerstvit. Jaké bylo naše překvapení, když hospoda byla až za turniketem, kde se vybíralo vlezné na Právčickou bránu, což obnášelo sedmdesát káčé na hlavu! Michal se rozčiloval (nutno říct že marně), protože stánek s turistickými informacemi byl taky za závorou a on chtěl, nešťastník jen razítko do jakéhosi zápisníku. Po krátkém odpočinku putování pokračovalo dál do Hřenska.
Několik posledních kilometrů se šlo po silnici, což já osobně nemám rád, ale nic se nedalo dělat. Kus za cedulí byla objevena útulná hospůdka s rozumnými cenami a té jsme podlehli. Pojedlo se, popilo se a byla pohoda. Po poradě bylo rozhodnuto utábořit se ve skalách nad Hřenskem směrem po žluté, někde u bunkrů. Chlapci sháněli po celém Hřensku vychlazené pivo v plechu, což se jim nakonec podařilo. Cesta nahoru do skal byla obtížnější než jsme si původně mysleli, ale dalo se to. Zhruba po dvou kilometrech se objevil první bunkr a kus za ním Mandys objevil v lese, kousek od cesty malou lesní mýtinu.
Po zabydlení Mandy trval na rozdělání ohně. Nebylo v našich silách mu to vymluvit. Po krátké chvíli od vzplanutí prvních jazyků ohně se po cestě, od které bylo naše tábořiště vzdáleno několik desítek metrů, objevila Lada Niva. Oheň byl zadušen a po odjetí vozidla znovu vzkříšen. Byly opečeny uzeniny a ty spláchnuty přineseným pivkem. Podařilo se mi ještě vypadnout z hamaky a to ještě před požitím alkoholu, jinak se nic divného nestalo. Byli jsme celkem unavení, v nohách bylo celkem dost kilometrů a proto šli celkem brzo na kutě.
Pondělí
Slunce svítí, jasno, vedro. Probuzení bylo akorát, abychom se stihli nasnídat a sbalit věci. Na dnešek byl naplánován přesun do Děčína parníkem! Parník měl zpoždění, což nám nevadilo, ale nemuseli jsme tolik hnát cestou zpátky do Hřenska. Uvítala nás na palubě docela pohledná, ale jak jsme záhy zjistili značně neochotná servírka (nebo bych měl napsat stevardka?) Parníkem nejelo moc lidí a tak byl zabrán stolek vzadu na palubě. Dali jsme pivko, což bylo za chvíli dopito a poohlíželi se po obsluze. Dole u baru nikdo nebyl. Mému krátkozraku neunikla servírka v kapitánově kajutě. Řekl jsem si, "nebudu prudit, chvíli počkáme, vždyť vo co jde". Minuty ubíhaly a žízeň rostla. Nakonec jsem se odhodlal a šel se vetřít do kajuty. Servírka se slovy "vy si mě najdete všude" se jala nás obsloužit. Přinesla nám pivko, ale jaké nemilé bylo překvapení, když jedno pivo bylo úžasně kalné. Nechápu, jak se jí to mohlo podařit. Na reklamaci jsem neměl morál.
Po příjezdu do Děčína nastala malá zápletka s nalezením cesty přes Labe. Nakonec všechno dobře dopadlo a na nádraží jsme se rozloučili s Honzou, který měl namířeno zpátky do Brna. My zbylí jsme pokračovali směrem na Mělník. V Ústí nás čekal ještě přestup a protože na něj zbývalo pár minut, byla námi v místní nádražní hospůdce skoupena všechna lahvová plzeň. A tak jsme šťastně dojeli až domů.