Radobýl

Před koncem roku, mezi svátky, kamarád Ricco mě pozval na výlet kousek za Litoměřice. Sice píšu pozvánku od jednoho člověka, ale jak už to u něj bývá, očekávám většinu jeho příbuzných. Počet se pravidelně pohybuje kolem deseti. Tentokrát jich bylo trochu méně.
Na Radobýlu jsem ještě nebyl, někteří z výpravy už ano. Podle jejich vyprávění to bylo tenkrát pod vedením našeho nejstaršího z výpravy, stejně tak jako dnes. Jejich zážitky na mě zapůsobily, až jsem je podezříval že si vymýšlejí.

Cesta vlakem byla příjemná, díky pivku a placatce čehosi destilovaného. Naštěstí toho bylo jen tak na chuť a proti prochladnutí. Počasí bylo nic moc. Zatažená obloha, každou chvíli to vypadalo na deštík a mlhavo. Nicméně jsme se hecli. Po příjezdu do Litoměřic odoláváme místním restauracím a jdeme směrem ke správnému kopci, alespoň si to myslíme. U kruhového objezdu nás místní vyvádějí z omylu a ukazují správný směr. Po chvíli poznává cíl cesty i náš vůdce. V pohodě stoupáme až k vysílači pod závěrečným kopcem. Tady začíná ta pravá zábava. Cesta je jedno velké bahniště. Když jsem viděl na nádraží spoluvýletníky v div ne svátečních oděvech, trochu jsem se styděl za své maskáčové kalhoty a pohorky. Tady mi bylo hej. Ti z nás se slabší morálkou zůstávají v základním táboře u vysílače. My ostatní se jdem poprat s bahnem, kopcem a mlhou. Po chvíli plahočení máme na nohách místo bot bahnité koule. Pod výstupem je lavička. Nějací dobytkové před náma ji použili jako škrabák na zabahněné boty.
Závěr je do slušného krpálu, alespoň tady není lepivé bahno. Dobýváme vrchol. Všude kolem nás je prvotřídní inverze. Ani slunce není vidět. Najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, začíná foukat. Mraky mizí, slunce se objevuje a začínáme rozeznávat krajinu dole pod námi. Opravdu působivé. Chemička v Lovosicích v inverzní oblačnosti hnusně čmoudí, jsem rád že tady nebydlím. Vidíme snad celé České středohoří, Házmburk, Říp a z oblačnosti vystrkují komíny Spolana, Kaučuk a Počápelská elektrárna. Fotíme se a když jsme dost nakoukaní jdeme zpátky k našim odpadlíkům. V restauraci na nádraží dáváme lehčí oběd a jedeme vlakem zpátky do vyhřátých domovů.

Radobýl je zajímavý kopec. Roste kousek za městem, je z něj doslova kruhový rozhled, jako stvořený na panorama. Chtěl bych se sem někdy vrátit se zrcadlovkou a stativem. Jen je třeba počítat buď z bahnitou cestou, nebo vyčíhat dobu, kdy je sucho.