Kokořínsko

Letošní tradiční letní vandr vypadal na malou účast, ale i přes vzrůstající omluvy kamarádů se nás sešlo sedm. Den před startem jsme řešili odjezd Mělnické skupiny. Nakonec to dopadlo tak, že vůbec poprvé jsme jeli na vandr autem, XPOO nás vzal až do Starých splavů. Po chvílích lehkých zmatků se setkáváme s ostatními. Společně usedáme v nedalekém motorestu na zahrádku. Obsluhuje nás černovlasá menší servírka s vyvinutým hrudníkem. Pítr, toho času na bezlepkové dietě, jí zamotává hlavu s jídlem, respektive s absencí alergenů v jídelním lístku. Nemám v úmyslu se hned první večer nalít jak konev, po jídle a pivku velím k placení a ústupu do lesa. Stejně se už začíná smrákat. Hned od křižovatky s hlavní silnicí šlapeme po zelené turistické do lehkého kopečka, k Braniborské jeskyni. Přicházíme za šera a téměř přehlížíme trojici trempířů. I tak je pod převisem dost místa pro všechny. Rozděláváme oheň, opékáme uzeniny, klábosíme, chlapci vytahují své kapesní lihoviny. Pítrs nás, myslím, že všechny překvapil, vzal si s sebou na spaní plážový přístřešek. Ze začátku jsme si mysleli, že staví rogalo. Dnešní noc to nevypadá na déšť, s Riccem uléháme na plachtu. Jsme trochu z kopce, v noci pravidelně po igelitu sklouzávám. Ráno jsem celý rozlámaný a otlačený. Po spaní na písku v kombinaci s mou tenkou, mnohokrát použitou karimatkou se tomu ani nedivím. Jak na tom musí být Ricco, který si nevzal ani karimatku. Slibuju si, že příští noc postavím hamaku. Ujovi se nějak nechce ze spacáku. Ostatní jsou už nasnídaní, máme sbaleno, Ujo si ještě blaženě hoví v pytli. Jemně ho aktivujeme a za chvíli se vydáváme na cestu.

Směr máme jasný, kráčíme přes zříceninu hradu Starý Bernštejn. Dlouhonohý Jirka má tempo jako ďas, stěží mu stačím. Je ale skvělé počasí na chození, je teplo tak akorát a romantické polojasno, takové ty nadýchané mraky po obloze. A v lese je ještě líp! Kluci při každé zastávce vytahují mobily s velkými display a fotí všechno a všechny. Taky každou chvíli cosi hledají na internetu. Vyhrožuju, že jim ty krabičky zabavím a vrátím jim je až na konci čundru. Se svým stařičkým kompaktním fotoaparátem, vypadající jako malá cihla, si připadám nepatřičně. Kopec na Starý Bernštejn prověřil naše síly. Moc se tady nezdržujeme, hrad je zavřený, není tu žádný rozhled, lákám kamarády na nově otevřenou hospodu ve Vrchovanech. Hospoda je skutečně otevřená, dáváme si oběd, studené nápoje a jdeme dál. Za vesnicí nacházím pramen pitné vody, hurá. Pro cestu dál je potřeba přejít jeden hřeben. Za ním je v Nedamově koupaliště Černý rybník. Kupodivu neplatíme vstup. Na pláži skoro nikdo není. Nastává nebezpečná pohoda. Koupeme se, popíjíme, mají tu sýr v housce, prostě veget. Dokonce se na pláži odehrává lehké erotično v podobě opalující se osoby ženského pohlaví nahoře bez. Všechno někdy končí, je na čase zvednout kotvy, jinak tady zůstaneme. Cesta dál vede po silnici, aby za chvíli odbočila doprava, kde nás čeká další kopeček. To už je Kokořínsko, krátké někdy dost prudké kopečky. Docházíme před Rozprechtice, jdeme kolem rybníku dál, až k odbočce na zelenou. Tou mám v úmyslu dojít až před Nedvězí. U odbočky na naučnou stezku se rozhodujeme kudy dál. Bohužel vyhrává zkratka. Po chvíli samozřejmě bloudíme, za vydatné pomoci mapy a GPS v mobilech kamarádů. Cesta se ztrácí a jsou tu další odbočky. Najednou je před námi silnice. „Tady jsme nechtěli být, přece.“ No nic, dál je to po silnici přes Dražejov a ve vesnici není ani hospoda, možná naštěstí. Naší neplánovanou „zkratkou“ jsme se vyhnuli stoupání na Nedvězí. Většina kamarádů to uvítala. To ještě nevědí, že je kopec čeká zítra, hned ráno. V hlavě mám nocleh na Řípské vyhlídce. Je to kousek, při cestě, mimo turistickou stezku. Tak se i stává. Máme výhled na zapadající slunce. Otevírám portské, kdybych tu nebyl se šesti chlapama, byla by to prvotřídní romantika.

Ráno nás budí štěkot psa. Zřejmě se mu nelíbíme a panička ho moc nezvládá. Nakonec ho přeci jen od nás odtáhne a odchází. Ani se nám nechce moc ze spacáků. Jirkové si ustlali hned na skále a podle očekávání měli poněkud větrno, myslím tím počasí. Líně snídáme, pomalu balíme, poslední foto a jde se dál. Pod příslibem krásných výhledů a zdolání jednoho z nejvyšších vrcholů Kokořínska, přesvědčuju kamarády na pokoření Nedvězí. To se daří, vrcholové foto u trigonometrického bodu to jistí. Další cesta vede po žluté, úspěšně přehlížíme jeskyni Wernerovku a abychom se nenudili, vymýšlím trek po neznačených cestách skalním městem. Kupodivu nebloudíme, obdivujeme úžasné skály a za chvíli vycházíme ve Střezivojicích. Bouda otvírá za hodinu, naštěstí obsluha přijíždí dřív. Dáváme pivko, oběd a nad mapou se radíme, kudy dál. Nějaký zlý skřítek objednává rundu zelené. Situaci lehce komplikují ti, co dnes končí. Nakonec s náma jdou až do Vidimi. Návrhy jít přes dolinu zamítám, argumentuji víkendem, prázdninami a tím pádem mraky turistů. Jdeme na druhou stranu, přes Dobřeň. Je tady další hospoda, sakra. Dáváme pivko a další rundu zelené. Mizíme ve Střezivojickém dole. Asi abych vystřízlivěl, přidávám do tempa. Kluci mi mizí za zády, za chvíli se ocitám v Dolní Vidimi. Je přede mnou opět krátké, ale intenzivní stoupání do Horní Vidimi. Tady nacházím náš předvoj. Museli rychle šlapat, když jsem je nedohnal. Mám v úmyslu dojít buď k Tupadlům, nebo až k Hadovi. Ujo snad něco vycítil ve vzduchu, ztrácí se, aby se za chvíli objevil s vítězným úsměvem a slovy o otevřené hospodě. Je vedro, loučíme se s Riccem a Pítrem, na ně čeká taxík v podobě Lenky. My ostatní jdeme zkontrolovat Ujův přelud. Skutečně, za rohem je cosi, co připomíná krčmu. Začínám tušit, že dneska už nemá smysl cokoliv plánovat. Takže pivko a samozřejmě, ti co ještě nedali do placu zelenou, toho využívají, klatě.Na druhou stranu, alespoň nebudeme v tom vedru šlapat venku. Čas líně ubíhá, nálada se stává blaženou. Nic ale netrvá věčně, platíme, dáváme batohy na záda a jdeme zase o kus dál. Nejdřív sledujeme modrou turistickou, potom odbočujeme po nově vybudované cestě z peněz EU, jak je napsané na ceduli. Po krátké poradě sestupujeme do údolí skrz louku. Za ní ztrácíme cestu, jdu podle předpokládaného směru. Nakonec se ocitáme v údolí. Světe div se, Jirka objevuje kousek od nás modrou značku. Funíme zase nahoru, do Lesa království. A zase, nevím proč, přidávám do tempa. Zastavuju se až před koncem lesa u Slavína. Když se kluci objeví, nechtějí jít už dál. Mají v úmyslu zakempit na kraji lesa. To odmítám, celkem tady profukuje. Jdeme tedy kus zpátky. Připravujeme nocležiště, a koho nevidíme, jde se na nás podívat hajný. Ptá se, jestli máme povolení. „Povolení? A na co jako?“ Vypadá to, že se pán s flintou nechce pouštět do konfliktů, ptá se ještě, jestli máme psa a upozorňuje, ať hlavně nerozděláváme oheň. V noci občas sprchne, není to nic velkého.

Ráno ještě jednou zahrozí z oblohy, zrovna když chceme balit. To se tím pádem o chvíli odkládá. Preventivně si beru pončo, na rozhánění mraků. A skutečně, než dojdeme do Tupadel, je po dešti. Blížíme se k hospodě, paní ve dveřích před námi zabouchla. Asi nevypadáme dostatečně movitě. Odtud můžeme vyšlapat kopeček na Hada, nebo jít podél potoka rovnou do Liběchova. Druhá varianta u kluků vítězí. Cestu znám, tady nás nic nepřekvapilo. Končíme v Liběchovské hospodě Beseda. Nebýt velkého provozu aut pod okny, mohlo by tady být útulně. Z ticha lesa je to šok. Ujo po chvíli odjíždí vlakem do Brna, my ostatní busem na Mělník. A to je vše :)