Z Roztok do berouna

Minulý týden byl v pátek státní svátek, udělalo se hezké počasí a neodolatelně mě to táhlo z paneláku do přírody. Chci vyzkoušet Ujův zapůjčený bágl a taky mě láká přespat v podzimním lese. Jako obvykle se balím na poslední chvíli. Beru si jen to nejnutnější, spacák, krátkou nafukovačku, celtu a pončo. Přibaluju brašnu s foťákem, trochu jídla a lahev s vodou.

Ráno jedu vlakem směrem na Beroun. Na přestupu mám čas zajít na chvíli do pivovaru na jedno. Pokračuju dál do Roztok u Křivoklátu. Přisedá dívčina s temně hnědýma očima a se šelmou v tašce. Fretka to tuším že byla. V těch očích bych se rád topil. Ale konec snění, blíží se Roztoky. Vystupuju z vlaku, je kolem poledne. Nacházím cestu vedoucí samozřejmě do kopce a za chvíli jdu po pravé straně Berounky. Jak si tak chodím, přemítám o všem možném a najednou přede mnou silnice. A žlutá turistická značka. Co to ? Mapu nemaje, zkusím kam mě cesta dovede. Směr mám dobrý, není čím bych se měl znervózňoval. Slunce o sobě dává vědět, na palouku u silnice svačím. Pár týdnů jsem nic fyzického nedělal a je to znát. Nešlape mi to tak, jak bych si představoval. Šinu si to dál, za lesem je vesnice. Račice. Vzpomněl jsem si, že to byla jedna ze zastávek při cestě z Berouna. Zastavuju místního fotografa. Je hovorný, navrhuje mi pár cest, kudy bych se mohl vydat. Nakonec jdu do kopce nad vesnicí. Procházím mělkým údolím v ochranném pásmu vodního zdroje. Je to malý potůček. Funím dál, objevuje se přede mnou křížení snad pěti cest. Nic tady není značené, nemám tuchu, kudy se vydat dál. Radši tahám z báglu jídlo a svačím. Začínám cítit nohy, je to pro ně nezvyk, celé odpoledne mě nést a s batohem na zádech. Taky zjišťuju, že mé nové pohorky mi jsou opravdu malé a už je nejspíš nerozšlápnu. Nakonec si vybírám cestu, která má podle odhadu nejlepší směr. Po chvíli se mi ztrácí v lese. Znáte to. Jdete lesní pěšinou ta je čím dál užší až se úplně ztratí mezi stromy. Nakonec to nevydržím a potupně zapínám GPS v mobilu. Mám před sebou sestup po hřebeni do civilizace, obcházet se mi to nechce. Dole mě čeká chůze po železniční trati. U vesnice to už nevydržím a mizím na stezku podle vody. Vítám se s řekou. Po chvíli se objevuju na železniční zastávce Žloukovice. Za půl hodiny jede vlak do Berouna. Nějaký hajzlík ve mně mi šeptá, počkej na vlak, máš toho dost, bolí tě nohy, co bys pohledával v lese. Neposlechl jsem ho, hryznul se, dal si batoh zase na záda a pokračoval dál. Za vesnicí mě čekal další kopec k chatové osadě. Začíná se šeřit, v lese zvlášť rychle. Přemýšlím o noclehu, ideálně skončit blízko Nižboru, abych to zítra neměl daleko. Míjím pár dobrých míst, potom klesám do smrkového lesa. V něm je už skoro tma a nevlídně. Buky a javory teď na podzim vypadají skvěle, chci najít takové místo. Na poslední chvíli nacházím rozumně zašitý plácek, kousek nad cestou. Je tu jen myslivecký posed. Snad nikoho nenapadne si jít zastřílet. Pro dnešek s chozením končím, stavím přístřeší. Za chvíli je tma. Jsem dost unavený, bolí mě nohy, koleno kyčle, jako starého dědka. V noci se pořád převaluju, párkrát sjíždím z karimatky. Nad ránem se opodál ozývá takové divné štěkání, ale podle hlasu to pes není. Je to stejně celkem daleko, tak to neřeším. Vstávám, až když je vidět. O včerejším alespoň částečně slunečném dni si dnes můžu nechat zdát. Mraky jsou rozlezlé po celé obloze. Přicházím do Nižboru, fotím u zámku údolí Berounky a koukám, že místní samoobsluha má otevřeno. Kupuju šunku, pár rohlíků a vodu, prže nevím jak to bude po cestě se studánkama. Začíná drobně poprchávat. Další cesta je jasná, přes rozhlednu do Berouna. To znamená zase do kopce. Nějak se nemůžu rozchodit. Bolí mě nohy, ale zatínám zuby, dnešní cíl je jasný. Jdu kolem hřiště, kde konečně snídám. Dál cesta pokračuje podél pastvin do mírného kopce až na odbočku od Habrového potoka. Tam se zvedá už výživný krpál. Vycházím na kopec u obce Lísek a dávám pauzu. Bohužel, na focení nejsou dobré podmínky. Oblačno, opar na obzoru, všechno je ploché, nevýrazné. Chvíli hledám pokračování trasy, radši polohu kontroluju s GPS, dnes opravdu nemám v plánu chodit do neznáma. Ještě trochu do kopce a jsem u rozhledny Děd. Je to pěkná malá stavba. Rozhoduju se, kudy dál. Na západ po zelené, nebo východním směrem po modré? Druhá varianta vítězí, zdá se mi že bych nemusel tolik chodit po asfaltu. Cestou z rozhledny se mi ještě daří ztratit značku. Naštěstí tu chodí dost lidí, jdu za nimi a dělám dobře. U vyhlídky nad Berounem fotím, dokonce o sobě dává vědět i slunce. Na cestě mě zastavuje skupinka starších lidí, paní se mě hned ptá: Neviděl jste mojí dceru? Neznám vaší dceru, tak vám nedokážu říct – odpovídám. Následuje popis děvčete a vzpomínka na uvědoměle kráčející dorostenku cestou k rozhledně. Jakýsi strýc vykřikne cosi ve smyslu: No jó, ta už je v Plzni . Můžu jen doufat, že jim to dobře dopadlo. Beroun mě vítá seběhnutím kopce a dole asfaltem. Párkrát se ptám na cestu k nádraží, vždy mi lidé ochotně poradí a za chvíli vidím známou budovu. Nejdřív ale směřují mé kroky do pivovaru. Trocha civilizace mi jen pomůže, zvlášť když bude v podobě vytopené krčmy, dobrého pivka a oběda. Jak nízké, ale příjemné. Jídlo je dobré, pivko taky, vlak mi jede tak akorát. Co víc si přát. Měl jsem co dělat, abych ve vlaku neusnul :-)

Smělý plán dojít až do Radotína se smrsknul na polovic a byl jsem rád, že jsem to dal. I tak to bylo zajímavé a nelituju toho. Okolí Křivoklátu a Berouna je pěkné a jako bonus kousek od Prahy.