Jestřebí

Měl jsem víkend volný a nebavilo mě být zavřený v bytě. Mé toulavé já se potřebovalo provětrat. Koukám na mapu, nechci nikam moc daleko, mým záměrem je jednak vyzkoušet nový batoh a hamaku. Najednou mě napadá dojet autobusem do Jestřebí a odtud přes Dubou pěšky na Mělník s tím že přespím někde ve skalách.
Batoh jsem původně kupoval na akce typu přespání někde na chatě. Prostě aby se do něj vešel spacák a pár drobností. Hlavně aby mě s ním pustili do autobusu bez příplatku za zavazadlo. Balím tedy věci, Spacák, svetřík, hamaku,… karimatku s plachtou upevňuju z boku batohu. Kupodivu se mi do něj vejde i svačina.

V sobotu dopoledne nastupuju do busu a jedeme. V jestřebí nezapomínám vystoupit. Přecházím hlavní silnici mezi Mladou Boleslaví a Českou Lípou. Je tady celkem provoz. Mířím do lesa. Počasí sice není nic moc, takové to kouřmo a zataženo. I tak se mi jde dobře. Po chvíli mi v mikině začíná být hic a tak u jednoho rozcestí odhazuji svršky. Po cestě potkávám několik výletníků. U Černé rokle se mi zamotala cesta a neplánovaně jsem došel k Braniborské jeskyni. Je to spíš jen takový převis. Trochu mě prudí že zase pošlapu zpátky do kopce, ale je to jen kousek. Nacházím správnou cestu a šinu si to právě tou hledanou Černou roklí. Pořád se mi zdá, jak bych chodil nějak pomalu. Pod vrchem Šedina nenacházím studánku. Skoro všude kolem cesty, i na ní rostou prašivky. Ze Šediny je výhled na Berkovský vrch, na kterém je zřícenina hradu Starý Bernštejn. To znamená cestu dolů a vzápětí znovu stoupání. Předpověď se vyplňuje, U hradu je dokonce cedule, že je v soukromém vlastnictví a nepřístupný, leda po předchozí dohodě. Dále majitel píše, že ho už několikrát vykradli, a nedoporučuje přelézat zdi. Dávám pauzu, ukusuju svačinu, srkám vodu z čutory. Začíná lehce poprchávat. Dává se do mě zima, ale mikinu si neberu, při chůzi by mi bylo zase vedro. Pokračuju přes vrchovany. Za nimi hledám vodárnu, kde by měl být i přepad. Nacházím, plním už skoro prázdnou flašku opravdu dobrou vodou a můžu si hodit korunou kudy dál. Nakonec mířím ke kapli sv. Barbory. Tam sice končí značená cesta, ale pěšina pokračuje vyhovujícím směrem k Dubé. Dojídám svačinu, do kapsy si beru oříšky a zkouším neznámo. Dobrá věc se zadařila, když si odmyslím slézání menší skalky. Ocitám se na údolní cestě a najednou míjím kolegovu roubenku. Na(ne)štěstí nejsou doma. Odsud už nezabloudím, za chvíli vidím Dubou. Chvíli si rozmýšlím co dál, při cestě mám autobusové nádraží. Ze zvyku mrknu jestli něco jede na Mělník a světe div se, skutečně bus za něco přes půl hodiny jede. Při pohledu na hodiny je jasné, že zase tak pomalu, jak mi zezačátku přišlo, jsem nešel. Mé pohodlné já mi začíná našeptávat: Vykašli se na spaní v divočině, třeba bude pršet. A stejně sis zase zapomněl stanové kolíky. Tady ti jede bus až domů. Jdu se projít po Dubé, mám čas na rozmyšlení. Samozřejmě na nic nového nepřicházím. Pohodlné já začíná mít navrch a zásobuje mě seznamem úkolů, co potřebuju v neděli udělat. Nakonec podléhám a skutečně odjíždím. A to je konec výletu.