Pádluj o 106

Na tuhle akci jsem se těšil a zároveň se jí bál. Jednak kvůli pokračující rekonstrukci bytu je má fyzička opravdu špatná a aby toho nebylo málo, vyhodil jsem si žebra. Od Gargána jsem v lodi neseděl, a stejně ji mám u Ondry. Vlastně letos napádlováno mám míň než se chystám o víkendu uplout nonstop. Masáž sice žebra trochu srovnala, ale cítím, že to ještě není ono. Nicméně, v pátek odjíždím. Po několika dopravních zácpách dojíždím do Týna nad Vltavou. U vody marně hledám kemp. Naštěstí spatřuju Ondrovu dodávku, tím je hledání ukončené. Shledávám se se starými i novými kamarády, dokonce i s mou lodí a Ondra mi podává slibované nové pádlo. Můžu tedy závodit. Také dostávám samolepku s číslem. Jdeme do hospody, co je přes řeku. Obsluha je sice hezká, ale pomalá. Nechci to přehánět, Jirka mě ukecává ještě na jedno pivko. Kolem jedenácté z krčmy skoro utíkám. Ráno se mi nechce ze spacáku, ale co naplat, za hodinu startujeme. Balím mokrý stan, všechno házím do auta, do lodi pár nezbytností. Dnešek slibuje pěkné počasí, ale nakonec si balím jak bundu, tak i neoprenové kraťasy, hlavně proti otlačeninám na zadku. Při nastupování se mi zapletou nohy a málem se koupu. Nabral jsem trochu vody, už od začátku budu pádlovat s mokrým zadkem, sakra. Hned po startu mi většina pádlistů mizí v dálce, jako by měli v zadku lodní šroub. Kajak se mi zdá nějak divně vratký, klepu se v něm jako osika. Nevím jestli je to brzkým vstáváním, nebo jsem to zapomněl. Je to dost nepříjemné, snad se to v průběhu plavby zlepší. Na prvním jezu si navzájem pomáháme s přenášením. Když chci dát loď na vodu, zakopnu o vystouplý beton a málem kajak rozbíjím. Plavba pro mě nezačíná zrovna dobře. No nic, nasedám a pádluju. Pokouším se o nějakou rozumnou techniku, zkouším delší záběry, dávat pádlo do vody jak z výšky, tak pod menším úhlem, stále si nové pádlo doslova ošahávám. Je úžasně lehké, zvlášť když si člověk uvědomí, že je to "jen" sklo. Taky si uvědomuju, že další přenášení je až Orlická hráz, což je přes 40 kilometrů daleko. Vycházející slunce vyhání lehkou mlhu nad vodou, je příjemný chládek. Dojíždím jednoho kajakáře, tuším že Martina, ve dvou nám do lépe uteče. Trochu klábosíme, zajímá mě jeho dřevěná loď, kterou si sám vyrobil podle plánku zaslaného z Ameriky. Ten týpek přijel závodit až z Frýdku-Mistku. Tomu říkám srdcař.

Připadám si, že se strašně vleču. Kilometrovníky na břehu jsou snad v mílích, pravděpodobně námořních. Začínají mě pobolívat zvláštní části těla. Chvíli je to rameno, potom záda, nakonec nějaký sval v levém předloktí. To je hodně nepříjemné, blbě se mi drží pádlo. Ještě že jsem si vzal TESA pásku, přinejhorším se přivážu k pádlu. Několikrát vystupuju na břeh abych se protáhnul. Zjišťuju, že při nastupování u jezu jsem si shrnul podsedák. Zřejmě proto cítím zadek už tady. Nedostatek jsem opravil a hned je na světě přijemněji, a k tomu stačí taková maličkost. U nějakého hradu, tuším že Zvíkova, se rozfoukalo a začalo slušně chr… pršet. Je mi zima, mám hlad. v jedné zátoce vylézám, oblékám bundu a neoprenové kraťasy. Ještě že jsem si je vzal. Jím poslední housku se šunkou a hermelínem, zbývají mi už jen dva kelímky domácího musli. Nutím se pít radši víc vody, nerad bych dojel na dehydrataci. Houba je můj kamarád, skoro při každém nastupování vyberu vodu z lodi, abych s sebou netahal zbytečnou zátěž. Po bouřce znovu nasedám do kajaku a za teď už mírného deštíku pádluju dál. Bundu jsem ještě na vodě nezkoušel a je super. Hřeje, nepromokne, vypadá že je z houževnatého materiálu. Neoprenové kraťasy se taky hodí, není mi v nich zima a sedím jak v bavlnce. Pádluje se mi už trochu líp, nemyslím tak moc nad technikou a i předloktí neprotestuje. Potloukám se někte kolem stosedmdesátého kilometru, na hráz je to ještě štreka. A to ještě netuším, co mě čeká. Už neprší, přestává být zima, zato mi začíná být v bundě vedro. Povoluju si límec kolem krku. Pomáhá to, snad se necvaknu, jinak bych měl půlku přehrady za trikem. Koryto přehrady se rozšiřuje, k motorovým lodím přibývají plachetnice. Na volné ploše fouká. Toho jsem se obával, mám zaseklé kormidlo, respektive mi v něm na Gargánu uvísl kamínek a nešel mi vyndat. Vítr sílí a v něktrých přejezdech, kdy fouká zadobok při kterém mi vítr otáčí loď, je to hodně nepříjemné. Jak se blížím k hrázi, vítr stále sílí. Vybírám si závětrnou stranu přehrady i když kvůli tomu napádluju víc kilometrů. V tom větru bez fungujícího kormidla bych to nedal. Pár kilometrů před hrází mi dochází trpělivost, na břehu nacházím nějaké lidi s dodávkou a vlekem. Jdu je požádat o něco, čím bych zprovoznil kormidlo. V autě buď nemají, nebo nechtějí půjčit nářadí. V nádladovém prostoru vidím gumocuk, zapůjčuju ho s myšlenkou, že upínacím háčkem se pokusím vyšťourat prokletý šutr. Nedaří se, vracím gumocuk a odplouvám. Při pádlování jsem mnohdy nucený zabírat jen jedním listem, abych udržel alespoň náznak kurzu. To dost vysiluje, začínají mě bolet břišní svaly. Perun ale je ke mě milostivý, na poslední nezáživné rovince sice fouká ale ne úplně z boku, takže to s lehkým křižováním dávám. Na hrázi mě čeká rozhodčí, čekám u výtahu na, jak se za chvíli ukáže, Radka. Mám zhruba 4 minuty náskok. Čert to vem, mám toho tak akorát, a to jsme teprve v půlce. Vítr mi ubral dost sil. S Radkem si hrajeme s myšlenkou na předčasné ukončení závodu. Nakonec pokračujeme s tím, že se uvidí na Kamýku, což je odhadem deset kilometrů. Pádlujeme spolu, Radka chytly záda, potřebuje se jednou za čas protáhnout. Kamýk je nádherný. Žádné čluny, hausboaty, hluk. Je tu pár chat, skály klid a hlavně, skoro nefouká. Hraju si s myšlenkou sundání bundy, ale nechci aby mi zase byla zima. Nakonec jsem to nechal být. Beru si radši klobouk, abych si nespálil obličej. Výletním tempem přijíždíme k hrázi. Nikdo tady není, tak pokračujeme. Před máma je posledních 35 kilometrů. Je kolem půl osmé večer, počítáme, v kolik při naší průměrné rychlosti připlujeme na tábořiště. Vychází nám že kolem druhé ráno. To není zrovna přijemná zpráva. Původně jsem chtěl skončit za světla, potom jsem slevil na půlnoc. No uvidíme, třeba se kousnem. A skutečně, pod Kamýkem přidáváme. Někde kolem stodvacátéhosedmého se opět protahujeme. Při počítání naší průměrné rychlosti zjišťujeme, že dokážeme stabilně pádlovat kolem 7 km za hodinu. Nebýt vynucených přestávek Radkovými zády, byl by to důvod k malé oslavě.

Musli, co jsem si přichystal se mi už zajídá. Kiosky po cestě žádné nebyly, nebo jsem je neviděl. Příště si s sebou vezmu víc jídla. Začíná se šeřit, za chvíli se nam slunce schová. Chci do soumraku upádlovat co nejvíc, netuším jak to bude s navigací za tmy. Co se dá dělat, po další pauze vytahujeme čelovky, ta Radkova má cosi z řemínkama, nejde mu nasadit na hlavu. Měsíc nesměle osvětluje z poza oparu vodní hladinu, zatím se pluje dobře. Postupem času mě přepadává dřímota, několikrát se přistihnu, jak málem bourám do zakotveného hausboatu. Problém nastává před živohoští, kde se ztrácíme. Na konci rovinky jsem kolegu ještě zahlédl, tedy jeho bliknutí čelovkou. Myslel jsem si, že pádluje za mnou. Přistávám u nějaké diskotéky, později zjišťuju, že je to Živohošť. Čekám na parťáka, marně. V kraťasech je mi zima, tedy hlavně od kolen dolů, ve zbytku jsem prvotřídně zapařený. Vsoukám se tedy zpátky do lodi a jedu hledat Radka. Pluju na místo, kde jsem ho naposledy viděl, potloukám sekolem, volám, svítím, nikde nikdo. Protože se nikde kolem nedá rozumně vylézt z vody, vracím se k diskotéce. Je čas zavolat Ondrovi pro telefon na Radka. Ten nedostávám, zato obdržím informaci, že se mu Ondra marně pokouší dovolat a doporučení abych se co nejdřív dostal do cíle. Znovu tedy nasedám a pokračuju v jízdě. Navigace se stává nepřehlednou. Je tma, není vidět, jsem tady prvně a voda je všude. Mám na výběr se dát doprava, nebo rovně. Vybírám pravou stranu, zdá se širší. Po chvíli pádlování zjišťuju, že pluju blbě. Naštěstí, jak jsem později zjistil, uniklo mi další pokračování zátoky. Jinak bych si zbytečně zapádloval. Vracím se tedy zpět, Živohošť vidím už potřetí. U mola slyším si šuškat nějakou dvojici. Pozdraví mě, odpovím a rovnou se ptám na cestu. Dozvídám se že pluju správným směrem, i můj odhad 6 km do cíle mi potvrzují. To je dobrá zpráva. Nicméně za další zatáčkou zase není zřejmé kudy dál. Zkouším plout po pravé straně. Končím v jakési laguně, kde kotví lodě. Šinu si to tedy zpátky, tentokrát zkouším levý břeh. Ten mě dovede téměř na do samé místo, kde jsem se obracel, jen jsem na druhé straně. Prohlížím si tedy Živohošť už poněkolikáté i z druhé strany. Vytušil jsem skulinu v břehu, za ní další lagunu a světlo na terase chaty. Třeba tam bude někdo ponocovat, řekl jsem si. Zeptám se ho na cestu. Sice si o mě budou myslet, že jsem magor, ale co. Na verandě nikdo nebyl. Chvíli jsem pádloval cik cak zátokou s myšlenkama, že jsem kousek od tábořiště ale zablouděný na vodě, což mi přišlo na jednu stranu vtipné, na druhou hodně pitomé. Najednou slyším šplouchání pádla o vodu. Posvítím čelovkou a přede mnou Radek. Pikantní bylo, že jsme pádlovali proti sobě. Lehce me přesvědčil o správnosti svého směru. Plujeme a najednou zjišťujeme že jsme v oplocené marině. Takže zase zpátky a na volnou vodu. Za chvíli se objevilo světlo, Radek tvrdil, že jsme u toužebně očekávaného mostu. A skutečně, míjíme most, za ním objevujeme tábořiště a chrnící kamarády. Jsme zase na pevné zemi, je kolem půl třetí ráno. Přiznám se, mám toho dost. Taháme lodě na břeh, převlékám se do suchého, ani nestavím stan a chrním v autě.