Adršpach

Na letošní po novoroční víkendové hory mi kamarádi přichystali malé překvapení. Místo tradičního setkání na chatě v Rýžovišti se jelo do Adršpachu. Řekl jsem si proč ne, poznám nové věci. Shodou okolností jsme poblíž šlapali letní čundr. Původně měl být při výšlapu Adršpach navštívený taky, ale zvítězili Javoří hory. Teď se tam konečně podíváme.

Hned z práce jedu do Boleslavi vyzvednout Jirku, což se daří a dál valíme k Jičínu pro třetího, taky Jirku. Přesedáme do většího vozu a nabíráme kurz Adršpach. Začíná se šeřit. Přijíždíme za tmy. Jdeme se ubytovat do roubenky a míříme do vedlejší chaty na párty. Jsem ztahaný z práce i probíhající rekonstrukce bytu. Pivko do mě neteče, jdu si brzy lehnout, snad ještě před půlnocí. Venku prší. Ráno je nad nulou, zbytky sněhu se ztrácí před očima. Na lyže můžeme zapomenout. Cítím pořád únavu, i když je to lepší než včera, ale pořád to není ono. S Jirkama se jdeme projít do skal. Paní majitelka nám ještě poradí cestu, abychom neplatili za vstup. Ve skalách ještě trochu sněhu je, akorát aby nám příjemně křupal pod nohama. Sice je zataženo ale i tak je to pěkná procházka. Jsme tu skoro sami, jen občas nás mine nějaká rodinka nebo důchodci. Hned na začátku, u malého vodopádu mi dochází baterky do foťáku, což nechápu, doma jsem je dobíjel. No nic, zbytek fotek bude z mobilu. Překvapuje mě, jak je to tady malé, za doslova pár hodin máme téměř celý okruh zdolaný a to relaxačním tempem. V létě to tady musí být masakr. Ještě že jsme sem nejeli na čundr. Takhle v zimě je to romantika. Jirka nás ještě zavede k jezírku, kde se točila pohádka, tuším že Třetí princ a jsme u východu. Nacházíme restauraci a dáváme oběd. Asi vážně nejsem ve formě, po plném talíři polívky hlavní chod nedojídám. To se mi už dlouho nestalo. Jsem pořád nějaky utahaný, mířím k chalupě, s úmyslem si na chvíli lehnout. Kluci zdolávají křížovou horu. Sprcha a krátké vyspání mi pomáhá. Večer je pro mě o poznání veselejší.

Ráno při snídani se dohadujeme co podnikneme. Sníh roztál, běžky jsme brali zbytečně, tak co s celým dnem? Jirka navrhuje se podívat i Teplických skal. Souhlasíme a za chvíli jedeme do Teplice nad Metují. Parkoviště je jedna skluzavka. Jdeme do skal. Začíná márně sněžit. Naopak cesta je z větší části pod ledem. U zbytků hradu Střmen pěkně fouká. Finální cestu k hradu zdolává jen Jirka. Dál potkáváme skupinku Polských důchodců ve vycházkové obuvi, hazardéři. Jdeme okruhem kolem skal se zvláštními názvy, v nich žádný z těch významů nepoznávám. Pořád sněží, prostě jsme si vybrali nejblbější víkend. Ještě skluzavkou dolů k autu a je konec výletu. Na to, že jsme běžky z auta ani nevytáhli, tak jsem rád za seznámení se s Adršpachem a Teplickými skálami. I v zimě procházka má své kouzlo, toulat se opuštěnými skálami a lesem je skvělé. V létě, když tam jsou mraky křičících turistů by mě výlet nelákal.