Česká Sibiř

Jedeme na Sibiř! Naštěstí jen do té České :-). Je to kousek za Prahou, ale v Olbramovicích je potřeba přestoupit. Jako už tradičně, při cestování vlakem vyprazdňujeme zásoby plechovkového piva. Po přistání v Sedlčanech máme za lubem svlažit hrdla v místním pivovaru Krčín. Což se daří. Sice tady nevaří, zato si volnou chvíli vynahrazujeme hrou na čtyři krále. O panáky, samozřejmě. Paní výčepní nám ještě stačí prozradit, kde se můžeme v Kosově Lhotě najíst a radši utíkáme dál, než se tady nadobro opijeme. Cestou potkáváme krásné podvečerní světlo z večerního slunce. Restauraci nacházíme, pizza a pivko to jistí. Slabší kusy usínají. Ale nic naplat, jdeme hledat cestu k zatopenému lomu, dokud je alespoň trochu vidět. Nacházíme ho, ale všude kolem je spousta odpadků. V noci má pršet a jsme líní rozdělávat plachty. Bereme proto zavděk jakýmsi polorozpadlým přístřeškem. A skutečně, v noci se na nás valí bouřka. Vzbudí mě kapající voda na spacák, a to ještě na můj. Chtě nechtě přehazuju přes sebe pončo. Tím jsem zachráněn.

Ráno, po snídani, balení atd. míříme zpátky k vesnici, ale jen jí procházíme dál, jižním směrem. Pěkně se jde, žádné velké kopce se nekonají, asfaltu taky není moc, příjemné polojasno. Každou chvíli mezi námi kolují další a další plechovková piva. Vypadá to, že kluci se s nimi nechtějí tahat. Ještě jako bonus dostávám od Ricca nějaké plechy do batohu. Prý ho mám moc lehký. V Mezném svačinka v přístřešku, ze které se vyklube obědová pauza. Jirka nadhazuje, že možná skončí o den dřív. Prý jakési sms od manželky. Sbíráme se na cestu a za chvíli je před námi Jesenice. V ní kamarádi tuší hospodu. A skutečně, je tam. Sice má zavřeno, ale za necelou hodinu otvírá. Podvědomě cítím, že nemá cenu kluky motivovat na další cestu bez návštěvy místního pohostinství. Každý z nás využívá pauzu podle svého. Většina party skvotuje autobusovou zastávku, co je hned naproti hospodě. Nelíbí se mi tady, jdu se projít. Končím na dětském hřišti, kde v jakési lanové prolezovačce téměř usínám. Hospoda otevírá, hurá!

Na cestě ke zřícenině s originálním názvem Na Hradě, po zhodnocení morálky mužstva, začínám přemýšlet, kde si dnes usteleme. Ideální by bylo dojít do Veletína, měla by tam být vyhlášená Hospůdka za pecí. Ale je to ještě nějaký kus cesty a po výšlapu na zříceninu začínám pochybovat, že tam dneska dojdeme. Kluci ale začínají podávat neskutečné výkony, zvlášť při zmínce restauračního zařízení. Jen doufám, že má otevřeno. A skutečně, vcházíme do hospody. Příjemné prostředí, výdejní okénko, možnost si dát i něco lehkého k jídlu, bezva. Za mě máme dnes splněno, o místo noclehu se přestávám zajímat. Jirka pořád řeší zprávy od manželky. Začíná se stmívat, kdosi vymyslí jít po neznačené cestě. Nápad slibuje noční bloudění po okolních lesích, proto bez váhání souhlasím. Začínají se ale ozývat nespokojené hlasy, které by si radši ustlali co nejdřív, ignorujíc romantickou procházku po setmělém lese. Nebereme je vážně. Docházíme na nějakou hlavní silnici, ze které po chvíli odbočujeme vpravo. Jdu za s důvěrou klukama, zvlášť když jeden z nich třímá v rukou mapu a za nastávající tmy každou chvíli do ní upřeně hledí. Hlasy, nespokojené s vedením sílí. Tady se začínají lámat charaktery. Po dalších okamžicích i nejotrlejší z nás vzdávají pokračovat v cestě a táboříme v lese, za křížením cest. Po prvním vychladnutí emocí putuje od úst k ústům ohnivá voda na znamení smíření. Mandys nám ještě pouští pohádku na dobrou noc a jdeme spát. Ricco nezklamal a rozšířil naše skromné řady síťařů, lidí, co spí v hamakách. Dobrá práce, Ricco!

Druhý den se těšíme na starou Poštovnu, ale ouha. Je nepřístupná, prže kolem je jakýsi dětský tábor. Turistická placka nula, pivko nula. Jsme smutní a zklamaní. Míříme na Monínec k lanovce. Část výpravy využívá k přesunu pod kopec lanovku. My ostatní si sjezdovku vychutnáváme po svých. A taky hromadu sněhu! Opravdu, uprostřed léta jsou tu hromady vytvořeného umělého sněhu. Svádí to ke koulování, ale „sníh“ podezřele smrdí. Radši pryč s ním, než nám slezou nehty. Prohlížím si místní traily netuše, že za necelý rok se tady budu prohánět na novém biku. Restaurace M2. Jídlo průměrné, piva točí podmíráky. Obsluha neochotná, radši jdeme dál k Pilskému rybníku. Je to tu bezva. Rybník s lávkou, koupeme se, zevlíme, kluci vaří kávu, užíváme si léta. Nic ale netrvá věčně, proto jdeme do Prčic. Skutečně, máme spadeno na místní pivovar Vítek. Dobré jídlo i pivko, ani se člověku odtud nechce. Jirka naznačuje, že ve zprávách od jeho drahé polovičky se začínají vyskytovat vykřičníky. Významné vykřičníky. Po kontrole fyzického i psychického stavu kamarádů přehodnocujeme další plán cesty a míříme do Heřmaniček, kde se s některými (většinou) kamarády u vlaku loučíme. Tímto zůstáváme jen tři. Ujo, Ricco a já. Jsem nějaký přepitý, dělá mi problém do sebe vpravit další pivko. Nakonec se to daří a pokračujeme po modré někam složit hlavu.

Další den jdeme přes zřícenou tvrz Kouty a dál do Votic. Je to už jen po asfaltu. U benzínky jen svačina a pokračujeme k rybníku Pilař, kde bysme se rádi vykoupali. Smůla, je to žabinec. Chvíli čekáme na nádraží a potom nás čeká už jen návrat zpátky do civilizace.